Všichni to známe. Pohádáme se doma s partnerem. Jsme plní vzteku a potřebujeme to ze sebe dostat. Sáhneme po telefonu a vytočíme číslo blízké přítelkyně. Za chvíli se scházíme na procházce se psem nebo na sklence v nejbližším baru. Náš rozhovor může vypadat třeba takto:
Rozhovor s kamarádkou
„Víš, co mi ten (dosaďte si vlastní výraz) řekl?“
„No, co to bylo tentokrát?“
„Že je se mnou pořád větší nuda, a jediný, co umím, je prudit.“
„No nekecej, to si snad dělá srandu, vždyť jsi s ním celé léto makala na chalupě, jak chtěl“.
„No právě, tu chalupu úplně nenávidím. Příště se na něj vykašlu.“
„Mělas to udělat už dávno, říkám ti to, co Tě znám.“
„Hm, jenže já myslela, že mě za to ocení.“
„Ty se nepoučíš. To já už mám tohle vyřešené.“
„Když já se s ním nechci pořád hádat, taky kvůli dětem.“
„Tak při hádce zavři dveře, ne?“ atd.atd.
Přítelkyně nám v dobré víře udílí rady. Připomene nám, že neumíme řešit problémy ve vztahu. K tomu přidá pár osvědčených tipů a bojovné povzbuzení, které ladí spíše s její náturou než s tou naší. Po takovém večerním rozhovoru se nám moc neuleví. Hořkost z hádky zůstává a život jde beze změny dále.
Zdá se, že „pokec“ s kamarádkou nám někdy zkrátka nepomůže. Tehdy je třeba sáhnout po něčem účinnějším. Může to být třeba setkání s psychoterapeutem.
Rozhovor s psychoterapeutem na stejné téma by mohl vypadat třeba takto:
Rozhovor s psychoterapeutem
„Včera jsme se večer s partnerem pohádali. Víte, co mi řekl?“
„Zkuste mi to popsat.“
„Že je se mnou pořád větší nuda, že jediný, co umím, je pořád prudit.“
„To se Vám asi neposlouchalo dobře.“
„No, to teda ne. Navíc, to vůbec není pravda. Dávám si v poslední době záležet, abych na něj nebyla nepříjemná.“
„Vidím, že vám na partnerovi záleží, a že se snažíte mu vycházet vstříc.“
„Hm, ale není mi to nic platné.“
„Jste z toho smutná.“
„Hm, mrzí mě to, chtěla bych, abychom se tolik nehádali.“
„Chtěla byste žít ve větší harmonii.“
„Jo, moc jsem té harmonie v životě nezažila.“
„Měla jste neklidný život?“
„No, naši se hodně hádali.“
„A Vám v tom nebylo dobře.“
„Ne, bylo to hrozný.“
„Bylo to pro Vás těžké, jako dítě být u hádek rodičů.“
„Hm, jednou se stalo…….atd. atd.
V čem se vlastně oba rozhovory liší? Ten první nepomáhá, ten druhý ano.
Psychoterapeut nechává klienta, aby určoval směr rozhovoru sám. Nevnáší do rozhovoru žádná témata. Neradí, spíše nabízí empatii. Neutěšuje klienta ani mu nic nevyčítá. Pomáhá mu prožít obtížné emoce, což přináší úlevu. Zároveň podporuje klienta k řešení obtíží jeho vlastní cestou nikoli univerzálními radami.
Jak se můžeme po rozhovoru s psychoterapeutem cítit?
Po rozhovoru můžeme cítit úlevu, zároveň také rozrušení z mnoha dojmů. Zažili jsme porozumění bez soudů a připomínek našich selhání. Naopak jsme zakusili svobodu říci cokoli, co nám běží hlavou. Možná to bylo poprvé v životě. Pokud jsme se dotkli nějaké zasuté emoce, mohli jsme se s důvěrou vyplakat, anebo si zanadávat. A to nám ulevilo.
Dozvěděli jsme se zároveň něco nového o sobě. Dosud jsme si nepřipouštěli, jak nám na partnerovi záleží a jak moc naše potřeba hezkých chvilek souvisí s naším pošramoceným dětstvím. Do příštího setkání o tom budeme přemýšlet a vzpomínat. Nemusí to být vždy příjemné, ale víme, že psychoterapeut tam zase bude pro nás.
Během dalších terapeutických sezení s údivem zjistíme, že při každé hádce s partnerem znovu prožíváme strach a smutek, kterým jsme procházeli jako dítě při konfliktech rodičů. Postupně tyto emoce v terapii zpracujeme. Nově a konstruktivně přistoupíme k příčinám našich domácích tahanic. Ty nás již nebudou tolik emocionálně zraňovat. Než ukončíme psychoterapii, najdeme v sobě dost sebejistoty, abychom uměli naši situaci vyřešit. Proces psychoterapie je totiž docela dobrodružný a často nás dovede k poznání, že sami umíme zvládnout to, co potřebujeme.
Pokud ani Vám přátelská poklábosení nepomáhají, zkuste zajít k psychoterapeutovi. Třeba k nám, do psychoterapeutického centra Tavia v Praze nebo v Plzni.
Umíme Vám porozumět.