Se současnou koronavirovou situací se každý z nás potýká jinak. Každého z nás zastihla v jiném nastavení. Na každého z nás má však vliv.
Nechci zde psát o tom, jaký mám na celou situaci názor ani diskutovat o tom, co je správně a co ne. Mám za to, že mi nepřísluší danou situaci nikterak hodnotit. To, co chci popsat, je moje osobní, vnitřní zkušenost.
Možná je to k nevíře, ale před několika měsíci jsme neznali slovo koronavirus ani Covid 19. Ač jsem letos v létě neměla pocit, že vir někam zmizel, jeho síla mne v září překvapila. Zvlášť, když jsem se poměrně rychle ocitla v karanténě.
Protože pracuji a potkávám se s lidmi, dalo se čekat, že se něco podobného stane. V září se však jednalo o prověrku – testy mi vyšly negativní a já se rychle oklepala a znovu nastoupila do plného provozu. Ta pravá rána dorazila na začátku října, kdy jsem nejdříve zjistila, že jsem pozitivní a poté se začaly projevovat příznaky choroby. Nejde o to, jaký jsem měla průběh, to není podstatné. To podstatné se dostavilo v okamžiku, kdy jsem si sepsala seznam osob, které jsem potenciálně mohla nakazit.
Výčitky
A dostavily se výčitky. Ač pracuji jako psychoterapeut a ač plně – racionálně – rozumím tomu, že jsem byla opatrná, pocit, že jsem možná někoho nakazila, mne na chvíli ohromil.
Začala jsem všechny osoby, se kterými jsem byla v kontaktu, obesílat osobní zprávou. Všichni reagovali s pochopením, ale moje obavy to nezastavilo. Když jsem následně sledovala, kolik osob z mého okolí jsem nakazila – pravděpodobně 2 osoby, takže ano, reprodukční číslo je vyšší než 1 – nespalo se mi dobře.
Jak jsem psala v úvodu, každý má a koronavirem jiné zkušenosti. Každý reaguje na něco jiného. Někdo by mohl mít úzkost z izolace. Někdo si může připadat osamělý. Někdo by si mohl připadat stigmatizovaný. Někoho může přepadnou skleslost. Já jsem si uvědomila, že v mém případě se jedná o emoci strachu. Strachu z toho, že někoho nakazím, že mohu být zodpovědná za osud někoho dalšího.
Vím, jak se svými emocemi pracovat. Ve svém životě jsem si sáhla na spoustu strachů. Nebráním se jim. Intenzita současného zážitku mne však na chvíli zaskočila.
Co pomohlo?
To, co mi nakonec pomohlo se s celou situací vypořádat, byl okamžik, kdy jsem se svými obavami rozhodla svěřit svým blízkým. Nejen v rámci rodiny, ale i mezi kamarády a kolegy psychoterapeuty. Jejich empatické reakce mi pomohly získat potřebnou rovnováhu a nadhled. Nikdo mou situaci nehodnotil, nikdo mi neříkal takové ty obecné pravdy, jako „za to nemůžeš“. Naopak, to že s mým strachem vydrželi být, že v tom byli spolu se mnou, mi pomohlo ze strachu nedělat strašáka.
Druhá věc, která mi pomáhala v průběhu celé choroby, bylo najít si na celé situaci něco pozitivního. Kromě toho, že se o mne rodina vzorně starala a já za to stále cítím velkou vděčnost, došlo mi, jak moc se těším na společně trávený čas. Nejen u večeře. Mnohem více si vážím momentů, kdy se potkáme během dne. Po skončení karantény jsme začali chodit víc ven, s manželem tomu v žertu říkáme zdravotní procházky. Po celém dni u monitoru v tom názvu není až tolik nadsázky, ale nás to, po mé nucené izolaci, mnohem více baví a mnohem více si takto trávený společný čas užíváme.
Vnímám, že současná situace není jednoduchá pro nikoho z nás. Každého zastihne něco jiného, každý může mít jiné prožitky. To, co bych přála každému z nás je, abychom v okamžik, kdy potřebujeme, nebyli sami. Protože jsou situace v životě, kdy je žádoucí a velmi dospělé požádat o pomoc. A také, abychom se nebáli hledat to pozitivní, co by nám současná situace mohla nabídnout.