Přečtěte si rozhovor s naší psychoterapeutkou Janou Chaloupkovou o tom, jak probíhá párové poradenství, jak může vašemu vztahu pomoci a s čím se na ni dvojice obvykle obrací.
Jano, věnuješ se individuální psychoterapii i práci s páry. Komu je partnerské poradenství určené?
Je to poradenství pro páry v situaci, kdy se mezi nimi něco děje, není jim v tom dobře a oba to chtějí řešit. Nejde jim tedy pouze o individuální zájmy, ale chtějí něco udělat se svým vztahem. Na rozdíl od individuální psychoterapie, kdy pomáhám klientovi porozumět jemu samotnému, při práci s páry je důležité, aby oba byli odhodláni zaměřit se na to, co je mezi nimi.
Když se řekne práce s páry, tak si představím muže a ženu v křeslech u terapeuta. Možná to ale není úplně přesně?
Jana Chaloupková v rozhovoru s kolegyní
Pochopitelně je otevřena také jakémukoli páru z LGBT komunity. Jde hlavně o to, aby se ti lidé, kteří přijdou, vzájemně považovali za partnery.
A kdyby chtěla přijít třeba matka s dospělou dcerou?
To je už spíše rodinná terapie a tu já nedělám. Tam je vztah rodič – dítě, a to je jiná dynamika, než když se ti dva nazývají partnery. Stejně jako když přijdou dva sourozenci, také jde spíše o rodinnou terapii. Takže párové poradenství znamená, že ti dva se cítí být v partnerském vztahu.
Jak poznáme, že bychom s partnerem měli vyhledat odborníka?
Partnerství je dřina. Na vztahu je třeba pořád pracovat. Často na to zapomínáme. Víme, že se máme rádi a věříme, že nám to vystačí do konce života, případně si říkáme, že to nějak dopadne. V reálném životě to ale funguje trochu jinak. Žít s někým vyžaduje velkou práci. Takže je čas od času dobré si věci mezi sebou srovnat a zjistit, jak se jako partneři vlastně máme. Právě k tomu nám může pomoci někdo třetí, kdo párové dynamice rozumí. Nicméně partneři ke mně přicházejí většinou až když se ocitnou v krizi. Ta situace by se dala popsat asi takto „…ani jednomu z nás není dobře, nerozumíme si, ale nechceme se rozvést…chceme v tom vztahu být, ale uvědomujeme si, že sami to nezvládneme…hádáme se, neumíme se bavit o problémech a potřebujeme někoho, kdo nám pomůže se domluvit…“ Pár by měl přijít v okamžiku, kdy cítí vzájemně odcizení, točí se v bludném kruhu hádek, kdy si partneři nerozumí a nedokážou problém pojmenovat ani změnit. Zároveň od toho nechtějí utéct.
Někdy je práce s páry velmi dynamická.
Jak bys odpověděla na častý argument proti psychoterapii a poradenství obecně: „My si to vyřešíme sami, nepotřebujeme někoho třetího, aby nám do toho šťoural.“?
Když mě bolí zuby, taky půjdu k zubaři a nebudu si to opravovat sama, i když bych to možná zvládla. Je to něco podobného. V určitém momentu, když jsou partneři vzájemně odcizení, se už nechtějí ani nedokážou sblížit. Najít cestu k tomu druhému je velmi obtížné. Zároveň je to bolestivé, citově se cítí vyčerpáni. A tak raději o tom důležitém nemluví. Proto je v takové situaci potřeba někoho třetího, kdo je tímto bolestivým procesem provede.
Pracuješ nejen s páry ale také s jednotlivci, jaký je v tom pro tebe rozdíl?
Rozdíl je to velký. V individuální terapii jsme jeden na jednoho, máme vzájemný vztah. Při práci s páry je nás víc. Je tam ten pár, jejich vztah, jsem tam já. Ta dynamika je odlišná. Snažím se napojit na oba partnery a pracovat s tím, co se děje s každým zvlášť i mezi nimi. To důležité je, že s párem neřeším individuální přání a tužby jednoho nebo druhého. Pomáhám jim k tomu, aby spolu uměli žít.
Setkáváš se při práci s páry s obavami nebo předsudky?
Ano, často. Třeba když jeden z dvojice přichází s tím, že to dělá kvůli tomu druhému, myslí si, že je tu proto, že si to partner přeje… Vnímám také, že některé páry ze začátku prožívají naši spolupráci jako nějaké stigma. Mají pocit, že „někam“ chodit znamená, že to nezvládli anebo jsou divní. Hodně se toho také děje v samotném procesu, kdy mívá jeden z páru pocit, že stojím na straně toho druhého. Jindy se jeden z partnerů dožaduje potvrzení, že má pravdu nebo chtějí oba rozsoudit, i přesto že víme, že já jsem nestranný pozorovatel a ne soudce. Není mým úkolem zjišťovat, kdo má pravdu. Já hledám cestu, na které se ti dva mohou potkat.
V párovém poradenství jde o vztah nikoli o zájmy jednotlivců.
A co děláš, když se právě jeden z páru domáhá ať se ho zastaneš?
To je dobý materiál ke společné práci. Ptám se, co jej vede k tomu, že moje zastání potřebuje. Často je z toho důležitá diskuse, na které se může ukázat právě to, co se děje v tom vztahu.
Hádají se před tebou klienti?
Ano, taky se to stane. Lidé se začnou hádat a po chvíli si uvědomí, že je tu někdo třetí, kdo se na ně dívá. Většinou se to stává, až když se se mnou cítí bezpečně. Pak si hádku dovolí. Na prvních sezeních se ještě ovládají a drží si ochrannou masku. Každopádně je to pro mě zásadní moment. I když to zní paradoxně, cítím se dobře, protože oni mne v tu chvíli pozvou do toho, co se děje u nich doma a já to mohu vnímat a společně s tím pracovat.
Z tvého vyprávění o práci s páry cítím pokoru
Uvědomuju si, že mě páry pouštějí „k sobě domů“ a o to je to pro mě křehčí. Jsem přeci jen cizí element, který jen nakoukne a snaží se pomoct. To je právě odlišné od individuální psychoterapie. Tam se potkávám s jedním člověkem, pohybuji se v jeho světě a jeho představách o tom, co se mu děje. S páry se mi v přímém přenosu rozkrývá, jak to mezi nimi opravdu vypadá. Oni mě pouštějí do vlastní reality.
Přináší ti práce s páry inspiraci do soukromého života?
Řekla bych, že práce psychoterapeuta je obecně o tom, že člověk stále reflektuje to, co prožívá. Práce s páry mi ale zároveň přinesla nový rozměr. Začala jsem více přemýšlet o tom, jak to mám v partnerském vztahu vlastně já a co se v něm děje.
Měla bys na závěr nějaký vzkaz pro páry, které uvažují o poradenství?
Aby do toho šli. Stojí to za to – už třeba jen proto, že začnou přemýšlet o tom, jaká je jejich motivace na vztahu pracovat. Pokud uvažují způsobem, že potřebují toho druhého opravit, tak možná bude chvíli trvat, než si uvědomí, že vztah skutečně vytváří oba partneři. Ať už je ale motivace ze začátku jakákoliv, práce na jejich vzájemném vztahu může být skutečnou příležitostí k pozitivní změně.