Všechno má svůj čas. Když se nám narodí miminko a obrátí nám náš život vzhůru nohama, máme pocit, že onen kolotoč povinností nikdy neskončí. Jenže on skončí. Jednoho dne nám naše dítko oznámí, že vyráží do světa. Bez nás. A nemusí to znamenat, že se stěhuje natrvalo pryč. Stačí odchod dítěte na vysokou školu.
„Mami, 
který uklízecí produkt je na co?“ ptá se přes Skype čerstvý vysokoškolák své matky. Ta lehce protočí oči v sloup, spočítá si, že synátor ve svém novém bydlení dva měsíce neuklízel, spolkne výčitku a trpělivě vysvětluje, čím utřít prach a čím umýt podlahu. Na závěr hovoru se ještě pokusí nenápadně zjistit, co je důvodem zájmu o úklid – návštěva slečny je snadným vysvětlením, ale když se nic nedozví, rozhodne se po ničem nepátrat. Rozloučí se a vrátí se k životu, který se již dva měsíce pokouší žít. Životu bez potomka. Který odešel tak nějak napůl.
Pokud nám dítě odejde na vysokou, vlastně to nevnímáme jako úplný odchod z domova. Pořád má u nás nahlášené bydliště, má u nás věci, pořád za námi jezdí. Někdy častěji, někdy méně – pokud například studuje v zahraničí, ale tak nějak je s námi stále v kontaktu.
Ať je ale v kontaktu sebevíc, dny, které byly vyplněny starostí o někoho jiného, jsou pryč. Ano, můžeme se více zaměřit na partnera, ale ruku na srdce, některé naše rodičovské zlozvyky na něm praktikovat nelze. Určitě by nebyl nadšený, kdybychom ho zpovídali, zda si připravil svačinu, nosí šálu a jak jej dnes hodnotil šéf (známky ani písemky v zaměstnání moc nefrčí).
Odchod dítěte na vysokou školu je vlastně takovým zvláštním stavem. Po celou střední školu jsme se na tento krok připravovali. Od okamžiku přijetí víme, že onen den nastane. Jenže potomek pro nás nepřestává být dítětem – přece ještě chodí na školu a jezdí za námi. Ale na druhou stranu už je dospělý a odchází od nás.
Ač se snažíme uchlácholit a říkáme si, že se vlastně tolik nemění, připusťme si, že tento odchod je vlastně úplně stejný, jako kdyby se trvale odstěhoval. Pro našeho potomka začíná nová životní etapa. A pro nás také.
Co tedy dělat, abychom danou situaci zvládli?
V první řadě si připusťme, že jsme prostě smutní. Ačkoliv synovi či dceři přejeme prima život a studium na vysoké škole je tím správným krokem, máme právo si občas poplakat. Dítě je pryč a doma je tak trošku prázdno.
Znám případy, kdy mi maminka vyprávěla, že plakala celou cestu, kdy potomka odváželi na universitu. Nebo, v jiném případě, maminku rozbrečelo, kdykoliv prostírala stůl a uvědomila si, že má připravit o jeden příbor méně. Za své pocity se styděly, věděly přece, že by měly svým dětem přát to nejlepší. A ony jim to přály, dmula se v nich opravdová hrdost. Jenže zároveň s nimi cloumal i druhý pocit. Smutek.
Připustit si jej, projevit jej, mluvit o něm může pomoci. Ne každý bude náš smutek chápat, ale někdy stačí poprosit okolí, ať nás prostě jen vyslechne. Uvidíte, že brzy narazíte na někoho, kdo něco podobného prožil a s kým bude snadnější své emoce sdílet.
Pokud nám doma zůstal další sourozenec, nesnažte se obrátit pozornost výhradně na něj. Věřte, že i on prožívá své pocity smutku (ačkoliv se ještě před pár měsíci s bráškou či sestrou do krve hádal) a třeba o nich také potřebuje mluvit. Možná zjistíte, že o něco více dospěl a může vás to vyděsit – co když brzy ztratím i tohoto človíčka? Zkuste spolu mluvit víc jako parťáci, některé pocity, které prožíváte, máte určitě společné.
Dohoda s ostatními členy domácnosti
Nezapomeňte ale také na to, že toto nové uspořádání znamená nové dohody. Pokud se dříve sourozenci střídali v úklidech kuchyně, je potřeba nově rozložit povinnosti. Bavte se společně o nové situaci a nesnažte se z dítka, které je najednou jedináček, dělat „vaše děťátko“. Dejte mu minimálně ten samý prostor, který mělo před tím, než mu jeho sourozenec zmizel.
Dalším krokem je zaměřit se více sami na sebe. Čas, kdy děti byly malé a my měli pocit, že si
v klidu nedojdeme ani na toaletu, jsou opravdu pryč. Možná si myslíte, že už je pozdě, že to, co jsme chtěli dělat a nestihli, teď už dělat nejde.
Pokud se ale podíváme kolem sebe, zjistíme, že jde spíš o naše obavy. Realita je většinou jiná.
Nestíhali jste kurzy tance, jazyka nebo pečení? Běžte se
namátkou podívat na některé z nich – většinou zjistíte, že nebudete zdaleka ani nejstarší ani nejvíce neohrabaní.
Nebojte se cestovat. Nemusíte už s sebou tahat svačinu pro nikoho jiného. Nejste vázáni rytmem prázdnin, v neděli večer nemusíte nahánět potomka ke školním povinnostem. Můžete odjet, kdy budete chtít vy a vrátit se až budete chtít vy.
Nebojte se přemýšlet sami o sobě. Co si přejete, co chcete dokázat. Co chcete udělat sami pro sebe. Vaše děti budou určitě nadšené, když uvidí spokojené rodiče, které je kdykoliv přivítají s otevřenou náručí, ale nekecají jim do života a dovedou se sami zabavit (tj. nečekají, že jim onu zábavu zařídí jejich děti).
Komunikace. A zase ta komunikace
Aby i nadále fungoval náš partnerský život, je zřejmé, že potřebujeme komunikovat. Ano, ona polo-svoboda nás může opravdu zaskočit. A každý se s novou realitou vypořádává po svém. Pokud se nám podaří otevřeně mluvit o našich pocitech a potřebách, můžeme společně najít způsob, jak ony dny, ve kterých najednou něco chybí, vyplnit. Co ale dělat, když naše komunikace vázne? Co když zjistíme, že po těch letech s naším partnerem neumíme řešit víc, než provozní záležitosti? O tom si povíme zase někdy příště.