Strach nás dovede pěkně vyděsit. V minulém článku jsme si povídali o tom, jak strachu porozumět. Dnes se podíváme na to, jak s ním pracovat.

Nejdříve malá odbočka. Krásně ji vystihuje příběh o spisovateli jménem Isaac Bashevis-Singer, nositeli Nobelovy ceny za literaturu. Poté, co obdržel zprávu o ceně, objevil se u jeho dveří novinář a zeptal se:

„Jste překvapený? Jste šťastný?“

„Pochopitelně,“ odpověděl spisovatel, „Jsem velmi překvapený a velmi šťastný.”

O deset minut později se u jeho dveří objevil další reportér a zeptal se:

“ Jste překvapený? Jste šťastný?“

„Jak dlouho vydrží člověk být překvapený?“ byla odpověď.

Kromě spisovatelovy moudrosti tento příběh ilustruje mechanismus, který se dá nazvat “zvyknutí si”. Neboli, že náš nervový systém reaguje méně silně na podněty, které se opakují. Zjednodušeně řečeno to znamená, že pokud něco známe, začne nás to nudit.

Tento mechanismus máme vrytý v genech. Jedná se o adaptivní mechanismus, který umožní, že věnujeme více energie (pozornosti, opatrnosti) novým věcem, neznámým věcem a tím  zvyšujeme naši šanci na přežití.

Vyhnout se strachu nebo se mu postavit?

V našem životě bychom našli spousty příkladů, kdy tento mechanismus využíváme (od učení až po manželské soužití), ale nejdůležitější úlohu hraje právě v oblasti práce se strachem.

Pokud se bojíme, zapojíme náš nervový systém – resp. nějaký podnět aktivizuje náš nervový systém a nervový systém vyvolá strach.

Celkem pochopitelně tedy můžeme mít snahu vyhnout se situacím nebo podnětům, které v nás strach vyvolávají. Jenže pokud se budeme těmto situacím vyhýbat, nedovolíme našemu nervovému systému, aby si na daný podnět zvykl. Nenastane mechanismus “zvyknutí se”. Podnět (nebo situace) tak stále vnímáme jako “novou” a tudíž pozornosti hodnou a tudíž vyvolávající obavu.

A co víc, toto vyhýbání se způsobuje, že máme tendenci generalizovat. Pokud se vyhýbáme výtahu v domě, brzy se začneme vyhýbat všem výtahům. Velmi rychle se tak staneme vězni ve vlastní obavě.

A také, pokud se vyhneme něčemu, čeho se bojíme, zažijeme pocit selhání. Pokaždé, když se vyhneme obávané věci nebo situaci, strach získá na síle. A tuto sílu přiživí negativní pocit, že jsme to zase nezvládli. Dostaneme se do spirály, kdy každé další vyhnutí se podnětu obavy onu obavu znásobí.

Abychom se vyhnuli strachu, musíme se mu postavit. Ačkoliv se nám to v první chvíli nebude líbit, je to v dlouhodobém měřítku ta nejúčinější metoda.

Strach ze strachu

Můžete si říct, že postavit se, čelit strachu jde proti naší intuici. Většina podnětů není ve skutečnosti nebezpečná (například onen zmiňovaný výtah nebo hororový film), ale my z nich máme stejný strach, jako kdyby nám šlo o život. Máme pocit, že onen strach nikdy neskončí, že bude nekonečný, že nás zcela pohltí. A velmi brzy získáme tzv. strach ze strachu, kdy se bojíme už jen samotné představy, že se budeme bát.

Teď už ale víme, že díky principu “zvyknutí si”, nebude trvat věčně a podněty a situace postupně začnou ztrácet na své intenzitě.

Tudíž, jediná cesta, jak se zbavit obav, je projít jimi. Pokud se bojíme výtahů, budeme s nimi muset začít jezdit, pokud se bojíme mluvit před lidmi, budeme muset před nimi začít mluvit. Nejde to snadno a rychle a rozhodně se musí začínat po velmi velmi malých krůčcích, ale jedná se o účinější metodu, než je vyhýbání se.

Jakmile se totiž dané situaci postavíme, utvrdíme v sobě pocit, že jsme něco dokázali. Tento pocit se posílí a strach oslabí. Postupně se z pocitu “dovedu to tolerovat”, “je to těžké ale ne nemožné”, “není to konec světa” dostaví pocit “zvládám to”. Pokaždé, když se strachu postavíme, získáme důkaz toho, že si s s ním dovedeme poradit – povedlo se mi to včera, povede se mi to zitra.

A co když je strach získaný?

Obdobně fungují i reakce na získané obavy. Pokud nám někdo často nadával, můžeme mít strach z konfliktu. Proto můžeme mít tendenci se nepříjemným konverzacím vyhnout a raději dělat něco, co vlastně nechceme. V těchto případech není úplně nejrozumnější vyvolávat hádky a trénovat strach tím, že půjdeme do plameného konfliktu. Mnohem účinější je připomenout si situace, díky kterým jsme danou obavu získali a prožít si znovu onen starý strach. Tak, aby nás v současnosti ani budoucnosti nesvazoval.

K tomuto procesu je ale vhodné mít průvodce – někoho, o koho se můžeme opřít a náš strach si prožít tzv. v bezpečném prostředí. A i zde může být nápomocná psychoterapie a role terapeuta, který rozumí tomu, jak se strachem pracovat a jak se mu postavit.