Žijeme v době, kdy se o emocích mluví, ale tak nějak opatrně. Víme, že je máme, ale často nevíme, co s nimi. Jsou mezi námi i tací, co se domnívají, že nemít emoce, neukazovat je, bývá tou správnou cestou.
Pojďme se na ně podívat. Co nám emoce říkají a k čemu slouží? V několika článcích jsme se podívali nebo se podíváme na jednotlivé základní emoce. Tedy takové, které prožíváme všichni, ať se narodíme v Čechách nebo na Aljašce. A tentokrát se zaměříme na smutek.
Nedávno jsem slyšela příběh ženy, která navštívila lékaře a žádala pomoc – chtěla se zbavit smutku, který cítí po smrti své maminky. Maminka zemřela před třemi měsíci na rakovinu. Lékař ženě řekl, že cítit smutek v tomto případě je naprosto v pořádku. A žena odvětila, že už to trvá moc dlouho, ona potřebuje normálně fungovat a tudíž prosí o antidepresiva.
Bohužel, smutek se dnes moc nenosí. Je zatlačen širokými úsměvy a rozesmátými selfies, které nás v každodenním životě bombardují ze všech stran. Silně se tak v nás vytvořil pocit, že radost patří vítězům, smutek poraženým.
Smutek má ale velmi pozitivní efekt
Podle vědeckých studií prezentovaných například v Research Digest (tyto texty jsou v angličtině) , je zřejmé, že výhrou je, pokud se smutku nebojíme a umíme s ním pracovat, než když se ho snažíme potlačit.
- Smutek podporuje empatii
- Smutek umí nastartovat naši reflexi (schopnost nadhledu na sebe samého)
- Kvalitní pláč uvolňuje toxiny a tudíž napětí, snižuje stres
- Smutek nás učí větší trpělivosti
- Smutek v nás budí pokoru – díky němu si snáže uvědomíme, jak je život křehký
Dovedeme smutek prožít?
Mnohdy se nám stane, že emoce prožíváme v divadle, při čtení knih, nebo poslechu hudby. Tam se nám daří smutnit, radovat se, cítit se naštvaně nebo zklamaně. Často nám podobné situace suplují realný život, kde si emoce prožít nedovolíme. Ač se něco podobného může jevit absurdně, naše okolí reaguje s větším pochopením, když slzíme u filmu, než při vyprávění příhod z práce. Prožívat emoce je ale velmi důležité. Jakkoliv prožité emoce v nás prohlubují naši lidskost. Smutek, který tzv. odžijeme v plné síle, se velmi často stává hnacím motorem pozitivní změny.
Naproti tomu, potlačení smutku nebo dokonce jeho odmítání velmi často končí rozličnými psychosomatickými problémy, jako je napětí, bolesti hlavy nebo zad. Může mít dopad i na náš spánek, přivodit nepříjemné nálady (zdánlivě bez příčin)y a oslabit naši koncentraci.
Nebát se smutku
Jak na to? Prvním krokem je akceptování našich emocí – takových, jaké jsou. Bez nálepek nebo hodnocení. Nejsou dobré nebo špatné emoce. Emoce zkrátka a dobře jsou. A smutek patří mezi ně. Stejně jako radost, hněv nebo strach.
Někdy máme obavu, že nás okolí s naším smutkem nepřijme. Nařkne nás z přecitlivělosti nebo slabosti. Většinou je ona obava větší, než skutečnost, ale i přesto nám brání smutek pustit ven.
Jistý mladý muž začal docházet na psychoterapie, neboť mu vadilo, že se při mluvení zakoktává a také, že dělá mnoho nekontrolovatelných tiků. Vždy, když se to stalo, a něco mu nešlo vyjádřit, měl slzy na krajíčku, které ale velmi rychle potlačil a místo nich spustil vlnu sebekritiky a omluv.
Trvalo velmi dlouho, než si připustil, že si sebekritikou ubližuje. V rámci terapie poprvé v životě prožil, že je v pořádku cítit smutek, být citlivý a plakat.
Odmala byl zvyklý, že na jeho smutek nebo citlivost lidé reagovali nevraživě. Sourozenci se mu posmívali, rodiče s ním neměli trpělivost. Kdykoliv začal plakat, otec mu řekl: “Běž do svého pokoje a nevracej se, dokud se nebudeš tvářit normálně”
Připustit si smutek není jednoduché
Tyto negativní zkušenosti se velmi rychle staly jeho vnitřním kritikem, který mu neumožňoval prožít si zdravě smutek. Ačkoliv už kolem sebe neměl rodiče ani sourozence, kteří by jej zesměšnili, začal se za smutek trestat sám.
Poznání, že smutek a pláč je v pořádku, že může být součástí jeho existence, že se za něj nemusí stydět ani si připadat méněcenně, přineslo kýžený efekt. Vnější komplikace, nepříjemné tiky, zmizely. A on získal větší vnitřní sílu řešit své každodenní starosti s mnohem větším nadhledem.
Další v rubrice emoce →