Strach může být pěkně nepříjemný. Není proto divu, že bychom jej chtěli eliminovat, nebo alespoň omezit. Jenže zrušit strach jaksi nejde. Je to podobné jako s požárním alarmem. Ačkoliv nás může iritovat svým zvukem, budeme určitě rádi, když nás upozorní na nebezpečí. A na strach se můžeme podívat jako na náš vnitřní alarm.
Strach zkrátka a dobře patří mezi základní emoce a vnímáme jej všichni. Není nutné se za něj stydět. Je ale dobré naučit se jej zvládat, pracovat s ním. A abychom toho mohli dosáhnout, potřebujeme nejdříve strachu porozumět.
Strach je zdravý
Nemusíme si vysvětlovat, jak nám funguje mozek, je ale dobré si říci, že cítit strach není známka abnormality nebo slabosti. Mít strach je naopak známka toho, že nám mozek funguje správně.
Strach má mnoho podob
Strach je nepříjemný a může v nás vyvolat divný pocit nebo nás zcela paralyzovat. Záleží na podnětu, který navíc pro každého může fungovat jinak. Co je pro někoho děsivé, pro jiného může být zcela přirozené a naopak.
Divný pocit nastává, pokud pro nás podnět není příliš ohrožující. Například, pokud děláme něco poprvé, máme divný pocit a součástí tohoto pocitu je i dílek strachu.
Paralyzovat nás může například v případě, že se staneme svědky děsivé události. Pak velmi pravděpodobně v první chvíli takzvaně zamrzneme – nebudeme se moci ani pohnout.
Strach nevzniká automaticky
Strach vzniká někdy nevědomky (v podstatě se nám může jevit jako instinkt), nebo je naučený nebo získaný.
Pokud se dostaneme do velkého ohrožení, reagujeme instinktivně a ona reakce je většinou řízena strachem – začneme křičet, utíkáme, uhýbáme nebo třeba i mlčíme a nevíme, co říct.
Naučený strach se zpravidla váže na nějaké lidi, události, situace – respektive na naši předchozí negativní zkušenost v obdobných situacích či s obdobnými lidmi. Například, pokud někdo prožil strach, že se topí, může se začít bát chodit k vodě. Pokud na nás někdo často křičel, podobně vypadající člověk nebo autorita v nás vyvolá strach, aniž by na nás onen člověk promluvil.
Získaný strach vzniká z návyků posbíraných v průběhu našeho života. Pokud například budeme často slýchat, že nesmíme chodit sami do lesa, protože bychom se ztratili, nebudeme chodit do lesa nebo tam půjdeme s nepříjemným pocitem, že v něm budeme navždy bloudit.
Můžeme být vystrašení i v situacích, které nejsou nebezpečné
Náš mozek funguje tak, že cítíme strach i v případě vjemů, které vůbec nejsou nebezpečné (vyvolaný strach) nebo v případě, že ony vjemy ani nejsou přítomné (očekávaný strach).
Můžeme dostat strach, protože si představujeme, co by se mohlo stat – např. bojíme se, že z písemné práce, kterou teprve budeme psát, dostame špatnou známku.
Někteří neurovědci říkají, že lidé jsou tvorové s největší mírou strachu, protože máme schopnost se učit, analyzovat a přemýšlet o budoucnosti.
Čím více se bojíme, tím více nebezpečně věci vypadají
Jestliže jsme nějak vystrašení, pak malý, drobný, zcela neškodný podnět může vypadat děsivě. Pokud se například díváme na film o jedovatých pavoucích a najednou cítíme “něco” na krku -například nás škrábne visačka od oblečení, můžeme se pěkně leknout. Pokud se bojíme létání, tak nás vyděsí I neškodná turbulence. A pokud se obáváme o naši práci, pěkně se zpotíme, pokud nás šéf nečekaně zavolá do kanceláře.
Strach diktuje naše chování
Strach vyvolá čtyři typy chování – zamrznutí, útok, útěk nebo rezignaci.
Zamrznutí znamená, že naprosto přestaneme fungovat, soustředíme se na ono nebezpečí a rozhodujeme se, co budeme dělat dál. Někdy tuto fázi označujeme úvodním šokem – např. dozvíme se, že se bude v práci propouštět. Čteme si onu zprávu stale dokola, ale vůbec nevíme, co budeme dělat ani co to pro nás znamená.
Poté, co se trošku oklepeme, začneme buď útočit nebo utíkat. Útok znamená, že vyrazíme za šéfem a oznámíme mu, že nás vyhozovat nesmí (a někdy k tomu přidáme argumenty, někdy ne). Utíkat znamená, že hledáme náhradní řešení (začneme si okamžitě prohlížet inzeráty s nabídkami práce).
Je dobré si uvědomit, že jak útok, tak útěk jsou podmíněny strachem a žádný z nich není lepší nebo horší. Můžeme mít pocit, že útočit je vice hrdinské, ale v konečném důsledku nám může uškodit vice, než útěk.
Pokud je náš strach nezvladatelný a je ho prostě moc, cítíme rezignaci. Neútočíme, neutíkáme, prostě neděláme nic. Bojíme se, neustále o dané situaci (např. propouštění) přemýšlíme, stěžujeme si, ale neuděláme nic.
Čím větší hrozba, tím hrdinštější akce
Jinak reagujeme na strach realný a ten v naší mysli. Strach v naší mysli zpravidla akci nevyvolá. Když si představujeme všechny ty špatné věci, které nás mohou potkat, začneme se bát, ale téměř nic neděláme. Jsme zaseklí ve svém strachu a nevíme, co dál.
Realná hrozba, na druhou stranu, v nás může probudit skryté hrdiny. Jsou známé případy matek, které byly schopny nadzvednout auto, aby vysvobily své dítě. Nemusíme ale zkoušet takto extrémní situace. Stačí se podívat na naše stravovací návyky. Moc dobře víme, co je zdravé. Co bychom jíst měli a neměli. Nicméně, k radikální změně nás nepřivedou kalorické tabulky a varovné nápisy. Zpravidla nás k ní přivede nějaká realná hrozba – např. nemoc. Není neobvyklé, že lidé po infartku ze dne na den přestanou kouřit nebo jíst smažené.
Strach by nám neměl být nepřítelem. Je důležité mu porozumět. Přemýšlet o tom, co nám říká. Jaké chování v nás vyvolává. A hlavně, strachu bychom se neměli bát. Protože strach ze strachu v nás vyvolává trvalé nejistoty.
Dobře, řeknete si. Strachu se nemusíme bát. Dovedeme ho sledovat a rozumíme, co v nás vyvolává. A co dál? O tom si povíme příště.
Další v rubrice emoce →