Radost. Možná si řeknete, co je na této emoci zvláštní? Proč se jí zabývat? Možná proto, že si ji ne vždy dovedeme řádně užít.
Pěkný nesmysl, chtělo by se říct. Když mám radost, tak prostě mám radost a hotovo. Ono to ale není tak jednoduché – a pojďme se podívat proč.
Většina z nás zažila moment, kdy místo toho, abychom uklízeli / vařili / něco zařizovali / připravovali se do školy nebo na důležitou poradu, tak raději lelkujeme, sníme a necháme čas běžet. Místo radosti z toho, že jsme si trošku odpočinuli a byli sami se sebou, nastoupí výčitky. Měl-a jsem raději něco pořádného dělat!
Nedávno mi vyprávěla kamarádka, která poté, co vypravila dítka na tábor, na chvíli usedla na gauč. Probudila se o několik hodin později, propocená a s bolestí hlavy. Doběhlo jí nachlazení, které nějakou dobu úspěšně ignorovala. Místo toho, aby si šla lehnout a zkusila se vypotit, trápila se výčitkami, že nestihne vyklidit dětský pokojík, úkol, který si na dobu volna od dětí zadala.
Radost si musíme zasloužit, že?
Často míváme pocit, že radost si musíme zasloužit. Když udělám něco velkého, něčeho dosáhnu, pak se mohu radovat. Mít radost jen tak vypadá trošku divně, ne?
Jenže radost je emoce jako každá jiná. Cítíme ji, když se nám něco daří. Což může být i nějaká drobnost. Radost je také zároveň emoce, která nás nabádá ke sdílení. A v tom je právě ta potíž. Vzpomeňme si, že když jsme jako děti v dešti vesele poskakovaly a radovaly se z toho, že se z bláta dá stavět domeček, radost jsme zpravidla sdílet nemohly. Maminky obvykle naše nadšení nesdílely, při představě, že budou muset zase prát nám naši radost celkem razantně zatrhly.
Naopak, radost z výsledku je něco, s čím jsme se chlubit mohli. Ale jen s výsledkem, který byl v očích ostatních akceptovatelný. A zároveň jsme ji nemohli sdílet moc často – byl v tom strach, abychom se nevychloubali, nebo abychom naší radostí někoho neranili (když má babička trápení, tak ji veselé juchání může stresovat).
A aniž bychom se nadáli, na radost si nasadíme tolik filftrů a tolik omezení, že si často ani nevšimneme, že přišla. Těšíme se, že si vychutnáme snídani v klidu o víkendu nebo na dovolené, ale vůbec si nevšimneme, že dnešní snídaně by také mohla být příjemná.
Radost a štěstí
Přitom radost, právě ta každodenní, je základem našeho štěstí. Jenže my místo toho štěstí hledáme v něčem velikém, v něčem mimořádném. Navíc, pokud se podíváme kolem sebe, máme pocit, že všichni kolem nás jsou šťastní, jen nám samotným to nejde. Což v nás pochopitelně vyvolá chmury, pocit nedostatečnosti a zároveň umocní iluzi, že radovat se není možné jen tak pro nic za nic.
Máme tak pocit, že šťastní budeme, až budeme mít hodně peněz, budeme mladí (nebo tak alespoň vypadat), budeme mít skvělou postavu, dům u moře a budeme slavní. Ano, všechno tohle nám může chvilkově způsobit radost. Ale není to zárukou štěstí.
To, jak všichni toužíme po štěstí, ukazuje i fakt, kolik knih či článků nebo inspirativních videí se na toto téma ročně vydává. V roce 2000 bychom našli několik titulů. Dnes jich najdeme tisíce.
Štěstí se nedá zařídit a už vůbec ne nařídit. A co víc, v okamžiku, kdy nás potká něco špatného nebo nás přepadne negativní emoce, máme pocit, že nám to něco pokazilo naši cestu za štěstím. Mylně si totiž myslíme, že pokud budeme šťastní, bude to tak již na věky.
Každodenní radosti
Nerozumíme totiž tomu, že k plnohodnotnému životu patří zvládat všechny emoce, umět se s nimi vypořádat, smířit se s nimi, žít podle vlastních vnitřních hodnot a že cesta za štěstím je nikdy nekončící životní experiment.
Pokud si toto dovedeme uvědomit, dovedeme toto prožít, dovolíme se radovat se z našich malých pokusů a každodenních drobností, pak se můžeme cítit štastní.
Pokud si o tomto tématu chcete přečíst více, pak se podívejte na https://www.psychologytoday.com/intl/articles/200901/the-pursuit-happiness a na https://www.psychologytoday.com/intl/articles/201307/what-happy-people-do-differently texty jsou v angličtině, a velmi názorně ukazují, v jakých iluzích dovedeme žít.
Další v rubrice emoce →