Láska hory přenáší. Praví jedno známé přísloví. V partnerském vztahu už většinou hory nepřenášíme, ale čas od času můžeme mít pocit, že “všechno je na nás”. Zvláště tehdy, když se musíme nějak přizpůsobit, nebo udělat něco, co se nám úplně nechce, případně se tzv. obětovat. Někdy je ona oběť poměrně veliká – například, když partner získá vysněnou práci v zahraničí a my se stěhujeme s ním. A někdy je to oběť drobná, například když vyndáme myčku a necháme partnera odpočívat.

Nutné zlo nebo příležitost?

Na podobné situace se můžeme dívat jako na tzv nutné zlo. A nebo se na ně můžeme dívat jako na příležitost, jak do vztahu přinést respekt a vzájemnou spokojenost.

Spokojenost? Ano, spokojenost. Protože v okamžiku, kdy druhý ocení, že pro něho něco děláme, cítíme se skutečně dobře. Cítíme se docenění. A pokud se cítíme doceněni, jsme ve vztahu mnohem více spokojenější.

Řeknete si – nic převratného. Máte naprostou pravdu. Teď ale ruku na srdce – dovedeme si všimnout situací, kdy partner pro nás něco udělal, že se nějak obětoval?

Výzkumy v Holandsku a Kanadě se zabývaly touto otázkou a zjistily, že odpověď je: spíše ne. Vědci studovali mladé páry po dobu jednoho až dvou týdnů a nechali je zapisovat situace, kdy něco pro partnera udělali oni sami a kdy pro ně něco udělal partner. Když porovnovali záznamy obou partnerů, zjistili, jak často si ten druhý všiml, že pro ně partner něco udělal, jak často si toho nevšimli a jak často se stalo, že si mysleli, že pro ně partner něco dělá, ale partner to tak nevnímal (tzv. planý poplach).

Ukázalo se, alespoň v těchto studiích, že partner zaznamenal situaci správně zhruba v polovině případů. Zajímavé také bylo, že si lidé poměrně často všímali věcí, které jejich partner za žádnou oběť neoznačil (tj. onen planý poplach).

Co ale tyto oběti (včetně planých poplachů) znamenají pro náš vztah? Partneři jsou mnohem vnímavější a vděčnější svým protějškům v případech, kdy vnímají, že pro ně ten druhý něco udělal (a platí to i v případu planého poplachu). A ono přizpůsobení se, ona oběť není vnímaná jako nutné zlo – za předpokladu, že si ten druhý všimne a projeví vděčnost. Pokud si však partner nevšimne, že pro něho něco děláme, naše spokojenost značně klesá.

Co s tím?

Znamená to tedy, že bychom měli partnerovi hlásit, kdykoliv uděláme něco extra? Opět se ukazuje, že ani tudy cesta nevede. Pokud budeme poukazovat na to, že jsme něco pro partnera udělali, může to vyvolat pocity “něco za něco” – já pro tebe udělám tohle a ty pak tamto.

Jak tedy ony oběti mohou co nejlépe prospět našemu vztahu? Zdá se, že největší prospěch z nich budeme mít, když budeme pečlivě sledovat a všímat si situací, kdy ten druhý pro nás něco udělá a tuto situaci náležitě oceníme. Ukazuje se, že takováto “drobnost” má skvělý dopad na oba partnery, oba se cítí ve vztahu mnohem lépe, jsou mnohem více spokojenější.