Jednou z našich základních emocí je i hnus, v mírnější podobě bychom jej mohli nazvat odporem. Ač se nám lehce zkřiví tvář jen při vyslovení onoho slova, odpor je život zachraňující emoce. A cítíme ji všichni, ať sídlíme v Čechách nebo na druhé straně zeměkoule.
Co je na odporu či hnusu zajímavé, je, jak k němu přistupujeme. Velmi rychle dovedeme něco vyhodnotit jako odporné. A v tom může být potíž. Protože to, co je odporné nám, nemusí být odporné někomu jinému – a ejhle, máme společenský problém.
Když jsem poprvé viděla jíst někoho ústřice, přišlo mi odporné nejen samotné jídlo, ale kdokoliv, kdo se na ústřice byť jen podíval. A kdyby se takový člověk se mnou chtěl bavit, držela bych si od něho odstup.
Možná si řeknete, že podobná reakce je přehnaná. Ústřice jsou považovány za delikatesu a rozhodně tedy není na místě se k poživateli ústřic takto chovat. Ale pokud nám bude odporné jídlo, tak nějak strčíme do jednoho pytle i jeho konzumenta. Nevěříte? Tak, ruku na srdce – dovedli byste políbit někoho, kdo právě před vámi pozřel červa? Ač by se jednalo o červa tzv. “jedlého”, který je v mnoha zemích normálni součástí jídelníčku, moc lidí by něco podobného nedokázala. Alespoň v našich končinách.
Kde se tedy odpor, hnus bere? Jedná se o dávnou, život zachraňující emoci. Stejně jako strach nás varuje před ohrožením, odpor hlídá, abychom nesnědli něco, co by nám mohlo ublížit nebo nás otrávit. Proto cokoliv, co neznáme a vypadá podezřele, mozek automaticky vyhodnotí jako něco potenciálně nebezpečného a tudíž odporného.
Odporné?
Jako u většiny emocí se i odpor nedá příliš ovládat rozumem. Nevěříte? Tak pojďme zkusit malý experiment. Vezměte čistou skleničku. Několikrát do ní plivněte. Zkuste obsah skleničky vypít. Jde to? Ne? Proč ne? Vždyť ještě před chvílí byly ony sliny ve vašich ústech. Ano, racionálně víme, že vlastně o nic nejde, ale právě v tu chvíli, kdy bychom se měli napít, nastoupí emoce odporu. A u většiny z nás zvítězí emoce nad logickými a racionálními argumenty.
Odporné nám ale není jen to, co by nás mohlo zjevně otrávit. Odporné nám může být zcela neškodné jídlo (viz ústřice), ale i nějaké chování, vystupování. Odpor, hnus se totiž vyvinul a ze systému ochrany těla postoupil také do úrovně systému ochrany duše před poškozením.
A to pochopitelně může způsobit nemalé obtíže. Protože odpor se ve zlomku chvíle propíše na náš obličej a pro druhé je celkem snadno čitelný. Historicky i toto dává smysl, pokud jedinec objevil něco škodlivého, potřeboval vyslat signál i ostatním.
Ale v dnešní době nám něco podobného může někdy překážet Pokud uvidíte svého kamaráda silně opilého vyvádět na večírku, je těžké si přiznat nebo dokonce otevřeně říci, že vám připadá nechutný.
Odpor nás ovládá vice, než si myslíme. Ovlivňuje naše přesvědčení nebo i to, s kým chceme trávit čas.
Odpor ovlivňuje naši “morálku”
Pokud se zamyslíme nad našimi předsudky ohledně rasy, různých kultur či sexuálních preferencí ostatních, většina z nich se neopírá o logický základ.
V různých výzkumech se ukázalo, že odpor hraje klíčovou roli v našem hodnocení druhých či situace. Zkrátka a dobře, pobuřují (neboli, jsou nám nepříjemné, odporné) nás věci či aktivitiy, které odporují našim představám.
Každý má ale hranici odporu nastavenou jinak. Ukazuje se, že čím vice jsme náchylní k odporu, tím rychleji dovedeme něco odsoudit.
V jedné studii provedené na Carnegie Mellon University, psychologové ukázali jedné skupině účastníků nechutná videa před tím, než je nechali vyjednávat a prodávat různé produkty. Tato skupina prodávala výrobky za poloviční cenu, oproti skupině, které pustili neutrální videa.
Psychologové nazývají tento jev jako “likvidaci odporu”, který nám, racionálně nebo iracionálně velí zbavit se věcí jakkoli nechutných. Ale nesnažíme se zbavit jen původce odporu. Pocit odporu je natolik silný, že nás nutí opustit celou situaci. Buď tak, že odsoudíme jiné lidi a tudíž se od nich distancujeme nebo že ze sitauce zkrátka a dobře odejdeme (I za cenu, že prodáme výrobek pod cenou, jak tomu bylo ve zmíněném experiemtu).
Co tedy s odporem dělat?
V první řadě je důležité si připustit, že odpor cítíte. Nesnažte se přesvědčit, že se jedná třeba o únavu. Vězte, že není se za co stydět, prostě danou emoci vnímáme. Nemá smysl proti ní nikterak bojovat, má v našem životě své místo, stejně jako například radost.
Takže, až budete mít tendenci soudit kolegu, kamaráda nebo partnera a budete mít pocit, že od nich chcete utéct, přemýšlejte, zda se nejedná o odpor a pokud ano, co bylo původním zdrojem odporu. Možná budete překvapeni, možná zjistíte, že se o danou osobu vůbec nejedná.
A pokud se na to budete cítit, zkuste s danou osobou mluvit o tom, co byste potřebovali k tomu, aby vám nebylo nepříjemně. Možná dané řešení bude jednodušší, než myslíte.
Další v rubrice emoce →