Snad každý z nás zažil situaci, kdy jej pohltil veliký smutek, kdy se do jeho života vplížila kratší deprese a pomalu nahlodávala jeho vnitřní jistoty, jeho vnitřní svět. Můžeme v takových okamžicích vůbec pomýšlet na to, že přijdou dny, kdy se zase budeme radovat?
Před nějakou dobou jsem jela autem a poslouchala Hozierovu píseň Take me to Church. Bylo září, ale venku ještě stále svítilo slunce, lidé se usmívali a vysoké tóny písně dodávaly celému okamžiku lehce magický nádech. Uvědomila jsem si, že jsem šťastná, spokojená se svým životem. Ten pocit byl neuvěřitelně intenzivní a já se těšila domů, na děti, manžela, na večerní procházku Prahou. Píseň přerušilo zvonění telefonu, volala mi máma, chtěla se domluvit, v kolik hodin v neděli přijedeme.
O pět hodin později zemřela. Vůbec jsem nebyla schopna pochopit, jak se to mohlo stát. Celé mé já si odmítalo danou situaci připustit. Teprve když jsem přijela k našim, respektive k tátovi a setkala se tam se svými bratry, začalo mi vše docházet.
S mámou jsem neměla ideální vztah a po počátečním šoku a smutku se dostavily pocity viny. Jak jsem se mohla cítit v životě spokojená, když jsem k člověku, který by mi měl být nejblíž, nedokázala najít cestu? Došlo mi, že už jí nebudu moci některé věci říct, že už nebude příležitost některé staré křivdy urovnat.
Čas plynul a já na sebe neustále tlačila. Smutek, se někdy překlápěl do pocitů deprese z toho, že se v životě už nikdy nebudu smět radovat, se stal součástí mého života. Ve vnějším světě jsem fungovala stejně, jako dřív. Pracovala jsem, starala se o děti, věnovala se věcem, které mám ráda. Ale uvnitř mne sžíral pocit, že musím srovnat alespoň vztah k tátovi, když jsem to s mámou nestihla. Dala jsem si časový limit, do kdy to musím zvládnout. Intenzivně přemýšlela o situacích, kdy se to stane. Vymýšlela společné aktivity, o které nikdo nestál. O mámě jsem nemluvila. Ani s otcem, ani bratry.
Trvalo několik dlouhých měsíců, než se mi podařilo najít cestu do mého nitra a připustit si, že nic z toho, co se stalo, nezměním. Ten moment, kdy jsem nahlédla do své duše a zpříma se podívala na všechny své strachy, v životě nezapomenu. Vlastně ani nevím, jak k němu došlo, vím jen, že se přede mnou zhmotnily zárodky veškeré bolesti, kterou se mi dařilo mnoho let v sobě tutlat a zadupávat. Tehdy jsem dlouze a hluboce plakala.
Ten pohled do mé duš
e mi ale pomohl přijmout mne takovou, jaká jsem. Pomohl mi smířit se s některými, více či méně bolavými situacemi. Pomohl mi smířit se s tím, že i mí rodiče byli takoví, jací byli. Pomohl mi přijmout fakt, že můj vztah s maminkou se už nikdy nezlepší.
Byl to moment, který mi pomohl vykročit novým směrem. Který mne naučil, že bolesti, křivdy, ublížení, nepříjemné situace do našeho života patří a nejde jim jakkoli uniknout. Byl to moment, který po dlouhém období smutku přinesl klid. Byl to moment, který mne osvobodil od spousty nesmyslných očekávání a nároků, který mi ukázal, že i přes všechna životní úskalí, je možné se radovat a cítit šťastně.
Mnoho z nás v životě potkala nějaká těžká zkouška. Uvědomuji si, jak těžké to je. Vím, že cesta ke smíření je dlouhá. Ale nepřestávám podporovat a obdivovat ty z vás, kteří se na tuto cestu vydají. Pokud o této cestě uvažujete, ráda vás na ní budu provázet.