Macho je označení pro muže, který se vyznačuje pohrdlivým přístupem k ženám. Vnímá je spíše jako méněcenná stvoření dobrá tak akorát k sexuálnímu vybití či k tomu, aby mu dělaly hospodyňku. Co když se ale machem stane žena?
Nechci být ženou
„Moje dětství bylo docela normální. Žila jsem na malém městě, s rodiči a dvěma staršími sourozenci. Chodila jsem do školy, jezdili jsme o víkendu na výlety, zkrátka běžné a dalo by se říci, že i šťastné dětství. Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jednoho večera otec matce oznámil, že má už delší dobu poměr s jinou ženou, a že od nás odchází. Měl to už promyšlené, dlouho se rozhodoval a nevypadalo to, že by na svém postoji chtěl něco změnit. Pro matku to bylo jako blesk z čistého nebe. Měli sice různé neshody, ale nikdy by ji nenapadlo, že je situace tak vážná.
Otcovo rozhodnutí ji zlomilo. Křičela, plakala, vyhrožovala i prosila. Cítila obrovskou nenávist a zároveň si uvědomovala, jak moc jí na otci záleží a jak moc jej nechce ztratit. Upadla do deprese a dlouhé měsíce po té co se otec odstěhoval, jsem ji nacházela při příchodu ze školy plačící, zavřenou za dveřmi ložnice s prázdnou lahví u postele. Trvalo to tři roky, než se sebrala a začala zase fungovat jako máma. Jenže to už bylo pozdě. Byla jsem tenkrát v citlivých letech kolem puberty a má každodenní konfrontace s matčiným trápením, o kterém sama tenkrát nedokázala mluvit, mě utvrdila v tom, že nechci být ženou. Žena se pro mě stala symbolem slabosti, zranitelnosti a závislosti. A s tím jsem nechtěla mít nic společného. Aniž bych si to tenkrát uvědomovala, někde v hloubi duše jsem se rozhodla, že já rozhodně ženou (tedy nedůstojnou, ne sebevědomou a slabou bytostí) nebudu.“
Jak vyplývá z této výpovědi, zásadní volby, které určují naše chování a prožívání, činíme často nevědomě. Obzvlášť v dětství, kdy jsme zranitelní a mnoha věcem ze světa dospělých nemůžeme porozumět, si nacházíme vlastní odpovědi, které nám pomáhají přežít těžké situace. Cítíme strach a nejistotu, vnímáme napětí, ale nedostává se nám vysvětlení ani ujištění, že se nemusíme bát. A tak najdeme vlastní způsob, jak se ochránit, jak se vyrovnat s něčím, co nemůžeme pochopit ani změnit. To se stalo i paní S. V obavě, že i ona by mohla projít podobným utrpením, jako její matka se nevědomě vzdala svého ženství, které se teprve začínalo klubat na svět. Nedala si šanci dozrát a sama formovat svou ženskou identitu. Přítomnost matčiny krize v jejím životě v ní vyvolala pohrdání vším, co je spojováno s dospělým ženstvím.
Holka nebo kluk
„Ani jsem si to tenkrát neuvědomovala, ale postupně jsem přestala nosit sukně. Chodila jsem oblékaná spíše sportovně, tedy v kalhotách a tričku zatímco mé spolužačky se předháněly v tom, která bude mít barevnější sponky ve vlasech a hezčí střevíce. Měla jsem přátele spíše mezi kluky. Později, když mi bylo už tak osmnáct, jsem začala chodit do hospody. S kamarády jsme společně hodnotili ostatní holky a smáli se tomu, jak to na ně zkoušejí. Připadalo mi to úplně přirozené. Tehdejší vrstevnice byly pro mě spíše hysterky plné nekontrolovatelných emocí, schopné se leda tak nafintit.
Klukům, jako nápadníkům jsem se ale nebránila. Měla jsem pár vztahů. Vždycky na mě oceňovali, že nejsem taková ta typická holka, co brečí. No, aby taky ne, pláč, to byla pro mě největší forma potupy. Nakonec jsem se vdala a měla děti, dceru a o tři roky mladšího syna.
Na mém vztahu s dcerou jsem si poprvé uvědomila, že se chovám jako macho. Dnes to už takto mohu popsat, tenkrát jsem to samozřejmě neviděla. Aniž bych si to uvědomovala, nenápadně jsem ji začala ponižovat. Vyžadovala jsem od ní, ať se stará o bratra, když jsem musela odběhnout na nákup, a když jí neposlechl a něco vyvedl, tak jsem jí potrestala. Záměrně jsem jí zadávala domácí práce, zatímco syn si mohl hrát. Tenkrát jsem to vnímala, tak, že je přeci starší a má mi pomoct. Dnes ale dobře vím, že jsem to bylo proto, že jsem dceru považovala za méněcennou. Měla jsem za to, že zatímco syn má před sebou budoucnost a měl by se všestranně rozvíjet, ona se bude hodit tak akorát na to, aby se starala o rodinu.“
Jaká matka, taková dcera
Paní S, si uvědomila svoje břímě až díky své dceři. Sama si nedokázala vážit sebe. Nedokázala se ztotožnit se svou ženskostí, protože její jediný výklad byl spojený se slabostí a tedy něčím nežádoucím. Neznala jinou alternativu, neznala jiné rozměry ženství, pouze nejistotu. Pohrdala sebou, protože byla ženou, kterou být nechtěla. A tak pohrdala i svou dcerou. Na rozdíly v chování vůči oběma dětem ji začal upozorňovat manžel. Po nějaké době si skutečně připustila, že na tom může být něco pravdy. Na své přísnosti vůči dceři ale nedokázala nic změnit. V této situaci vyhledala psychoterapii se zakázkou, přijít na to, proč dělá mezi dětmi takový rozdíl.
Machismus a psychoterapie
Cesta k pravé příčině trvala rok a jistě by paní S nenapadlo, že si nahlas přizná, že je vlastně macho. Nebyla to její vědomé rozhodnutí, že si nevážila žen (rozuměj sebe a své matky). Byla to ve své době jediná cesta, jak zvládnout svůj strach a jak se ochránit před matčiným osudem. Postupně se uvolnily její bariéry a ona na prahu padesátky vykročila k cestě za znovu vytvářením svého ženství, již zralého a plného porozumění pro sebe, svou matku i svou dceru.
Cesty psychoterapeutického procesu jsou někdy nevyzpytatelné. Nabízí hledání svého pravého já, které kdesi kdysi mohlo být přesunuto na úplně jinou kolej než na tu svou správnou. V důsledku kritických situací, které neumíme uchopit, se často stane, že se zformujeme jinak, než je nám přirozené. Staneme se drsňáky, i když jsme křehcí. Naučíme se ponižovat, i když jsme hrdí. Ustupujeme, i když chceme pevně stát. A to všechno nám může působit bolest a náš život činit méně radostným. Zkusme tedy hledat ty pravé koleje na místech, kde nám přišla do cesty výhybka. Na změnu není nikdy pozdě.