Stres, spěch, nervozita. Dovedeme ještě běžné záležitosti řešit v klidu?
Známá situace v kině. Maminka s dcerou, obě držící popcorn a nápoj, loví z kapes vstupenku. Nervozita stoupá, film začal před několika minutami. Po chvíli se její tvář vítězoslavně rozzáří, lístky drží v ruce. Slečna uvaděčka je naskenuje a paní se již již chystá vyrazit do útrob kina, když se slečna ozve: „Může holčička dokázat, že je student?“
Maminka se nevěřícně podívá kolem sebe. A rozohní se: „Dceři je 12, to přece musí každý vidět.“
„Je větší než já,“ kontruje slečna uvaděčka. Další příval nervozity a vzteku zaplaví maminčinu mysl. Nasupeně hledá v kabelce občanku a když ji najde, zamává s ní slečně před nosem a rázně vyrazí směrem k sálu.
V rychlosti, ve které se vše seběhlo, neměla slečna šanci všimnout si, natož přečíst, rodné číslo dcerky. Nicméně stres, který v dané situaci vznikl, byl téměř hmatatelný.
Nechci rozebírat, kdo byl v právu a zda se mělo pomyslnému konfliktu předejít. Na celé situaci mne ale zaujaly dva momenty. Ten první je zřejmý. Ačkoliv si maminka s dcerou přišla do kina pravděpodobně odpočinout a strávit spolu hezký čas, myslím, že ani jedna si, minimálně začátek filmu, neužila.
A druhý? Slečna uvaděčka evidentně postupovala podle pravidel. Jenže, v rámci pravidel nikdo jaksi nedomyslel, že 12ti leté dítě většinou nemá jak prokázat svůj věk. Občanský průkaz ještě nevlastní, ISIC kartu také ne, na OpenCard-Lítačce není datum narození. Pas v Čechách nepotřebujeme a většina z nás jej u sebe stejně nenosí.
Uvaděčka bez velkého přemýšlení postupovala podle toho, co se musí. Musí dodržovat pravidla. Jistě, pravidla jsou důležitá a není pochyb, že v drtivé většině případů je nutné se jimi řídit.
Je to slovo MUSET, které v tomto případě celou situaci vyhrotilo z nervozity do stresu a potenciálního konfliktu. V čem je vlastně jeho síla? Za slovo MUSET se totiž velmi snadno můžeme schovat, zapomenout na naši osobní zodpovědnost: přece se něco musí udělat, tak o tom nebudeme diskutovat.
Často ani nepřemýšlíme o tom, kdo vlastně za slovem MUSET vězí. Kdo je ten někdo, kdo říká, že se něco MUSÍ? A proč jej někdy bezmyšlenkovitě, bez prozkoumání vlastního názoru nebo pocitů, bez jakýchkoli výčitek, posloucháme? Jak víme, že se za slovem MUSET skrývá pravda? Že řešení, nabízené v rámci slova MUSET, je správné, prospěšné, užitečné, morální, pro nás přijatelné?
Ačkoliv právě fakt, že něco MUSÍME v nás vyvolává napětí, nervozitu a přináší do našeho života spoustu stresu, velmi často se tímto slovem řídíme, opíráme se o něj, hledáme v něm oporu svých tvrzení, stává se ochranným štítem v naší komunikaci.
Pokud se podíváme do našeho každodenního života, kolika takovým MUSET větám se podřizujeme? Musím uklidit, i když se mi nechce. Musím dokončit nějakou práci, abych mohla dělat to, co mám ráda. Právě onen rozpor mezi muset a chtít bývá často zdrojem naší nervozity, našeho naštvání.
Pro některé z nás se slova můžu a chci stávají vzácností. Můžeme mít pocit, že něco chtít je známkou sobeckosti. Někdy ale prozkoumání, jaké významy vnímáme za slovy MUSET a CHTÍT, mohou vést k probádání našich vlastních bariér, naší vlastní zodpovědnosti, našich hranic. Hranice jsou klíčem k respektu – nejen vůči nám, ale i vůči druhým. A porozumění vlastních hranic, nalezení respektu často přináší větší klid, méně nervozity.
Je to často velmi namáhavá cesta. Někdy trochu bolestná, někdy překvapivá a radostná. Je to ale cesta vedoucí k vnitřní sebejistotě a sebevědomí. Cesta k životu, ve kterém stres a vztek nezabírá tolik místa.