Také si připadáte, že ačkoliv říkáte vše jasně, lidé se na Vás dívají, jako byste mluvili nějakou neznámou řečí? Že informace, pro Vás tak jasné a zřetelné, ostatní nechápou? Máme vůbec chuť a motivaci nastalou komunikační krizi nějak řešit?

Před nedávnem mne svou upřímností doslova dostala má dcera. Přišla ze školy s pláčem, neboť si při focení s kamarádkami rozbila mobil. A protože jej během krátké doby rozbila už podruhé, pozice nás, rodičů, byla jasná – dostane starý mobil a na nový si bude muset počkat několik měsíců, do narozenin.

Následujících 54 minut nás zkoušela manipulovat slzami. Plakala, plakala a plakala. Velmi hlasitě, dveře pokojíčku nechala otevřené. V 55 minutě jsem to nevydržela a došla za ní.

„Vím, že jsi smutná,“ začala jsem opatrně.
„Ne. Já se vás snažím ukecáááááát,“ zatlačila slzu a podívala se na mne.
Musela jsem vstát a odejít. Její schopnost asertivně říct, že nás manipuluje, mne doslova odzbrojila.

Jenže, když se na celou situaci podívám s odstupem a bez emocí, je jasné, že právě její autenticita, vyvolaná zřejmou motivací získat nový mobil, způsobila, že zcela spontánně udělala to, co spousta z nás neumí – mluvila zcela upřímně a její chování bylo v souladu s tím, co cítila. A nikoho se tím vlastně nesnažila zmást.

Spousta komunikačních krizí a konfliktů vzniká právě z toho, že nedovedeme pojmenovat to, co se v nás odehrává. Kdo neuklidil to nádobí? Zahlásíme v kuchyni u špinavého dřezu. Moc dobře víme, kdo to byl, ale z nějakého důvodu nedovedeme říct, co potřebujeme, co cítíme.

Někdo může namítnout, že i správně formulovaná, asertivně laděná věta může vyvolat konflikt nebo hádku. Ano, může. Pokud je v ní uložena a skryta výčitka za všechny předchozí situace. Pokud v onom konstatování chybí respekt. Zkrátka a dobře, pokud to, co říkáme, není v souladu s tím, co cítíme.

Většina z nás ví a zná, jaké věty používat, abychom se konfliktům a komunikačním krizím vyhnuli. Máme ohromnou motivaci na sobě a našem vztahu pracovat, tak moc se snažíme. Jenže pod pokličkou slov se skrývá papiňák emocí, které probublávají v tónu, intonaci, skladbě slov. A okolí vnímá mnohem víc to nevyřčené, než to, co se slovy urputně pokoušíme říct.

Komunikace a nedorozumění jsou nejčastějšími důvody partnerských hádek a krizí.  A přitom mluvit se učíme od malička. Ale komunikovat tak, aby to bylo v souladu s naším nitrem a přitom abychom druhé straně vyjadřovali respekt a chovali se zodpovědně, nás nikdo neučil.

Někdy máme strach to vyzkoušet. Někdy se stane, že to zkusíme a narazíme – ačkoliv mluvíme v souladu se svými city a zároveň s respektem, druhá strana nemá na naši dávku upřímné komunikace náladu. Ale věřím, že pokud se povede říci, co se v nás odehrává, pokud dovedeme do slov dát své pocity a zároveň nehodnotit či neodsuzovat toho druhého, náš partnerský život se může stát klidnějším.

Někdy stačí si uvědomit, že náš partner některé věci nedělá nám naschvál. Jen je zkrátka a dobře jiný. Možná má jinak nastavenou hranici nepořádku, možná pro něho některé věci nejsou tak důležité, jako pro nás. To ale neznamená, že budeme mlčet, když nám to opravdu vadí.

A tak příště, až přijdete ke kuchyňské lince, ze které bude přepadávat nádobí, zkuste se na chvíli zastavit, a prozkoumat, jaké emoce začaly bublat vaším tělem. A podle nich potom říct něco jako: Vadí mi, že po sobě neuklízíš nádobí. NEBO: Přál-a bych si, abys nádobí uklidil-a a já tak mohl-a v pohodě začít vařit.

Někdy stačí udělat tento první krok. Někdy je potřeba udělat kroků víc. Ale každý pokus může být cestou, která nás přivede k sobě.