Miluji situace, kdy někdo pronese něc
o zcela spontánně. Kdy se poté následně snaží svá slova opravit. Nebo nesnaží. Jsou obrazem toho, kdo skutečně jsme. Momenty, kdy na chvíli ztratíme kontrolu. Jsou krásné. Jsou vzácné. Většinou přinesou spoustu dalších otázek či pocitů, které nás v životě někam posunou. Někdy ale nás mohou lehce vystrašit, nastartovat naše myšlenky směrem, který nám není příjemný.
Nedávno jsem nechtěně vyslechla rozhovor mezi dvěma ženami středního věku. Nebylo to plánované, ale paní mluvily tak nahlas, že je nešlo přeslechnout.
„Představ si, co se mi stalo. Navlíknu si triko, koukám se do zrcadla a jen tak pro sebe prohlásím: Ten špek mi visí přes kalhoty, musím se jít převlíknout. A Kristýna mi říká: Mami, v tvým věku? Prosím tě, to už špeky nikdo neřeší.“
„A jak to dopadlo?“ zeptala se ta druhá se zájmem.
„No, letěla jsem se převléknout, takhle přece nemůžu ven!“
Z dalšího hovoru jsem vyrozuměla, že Kristýna je 16ti letá pubertální dcera, která pochopitelně špeky řeší.
Dámy se výborně bavily. Na svůj účet, na to, že se snaží se svými dětmi držet krok, ale ty jim tak nějak čím dál častěji dávají najevo, že už jsou trošku mimo.
A já začala přemýšlet. Kolem sebe máme hromadu materiálů a fotek, ze kterých na nás mrkají štíhlé, botoxové padesátnice, přednášející nám o tom, že konečně začínají pořádně žít. V podstatě na všech fotkách jsou všechny ženy šťastné, krásné, štíhlé a zdravé. V jakémkoliv věku.
Jenže pak se stane, že nás realita doslova srazí k zemi. Kalhoty nedopneme, záda nás neustále bolí, vlasy nejsou prosvětlené, ale šedivé a v kabelce místo kapesníku hledáme brýle na čtení. Zapomínáme, co máme dělat a tajně si zkoušíme zaručený test na Alzheimera, protože přece není normální, že zuřivě hledáme mobil, který máme celou dobu v ruce.
Čas od času vezmeme časopisy nebo internet útokem a snažíme se najít zaručené rady, co dělat, aby bylo lépe. Abychom zase byli šťastní, mladí, krásní. Jako ti na obrázku.
Pokud to celé bereme s humorem a nadhledem, máme vyhráno. Někdy nás ale podobné myšlenky a listování časopisy lehce vyděsí. Jakou budoucnost jsme si kdysi malovali a kde vlastně jsme. Co všechno jsme nestihli. Opravdu chceme v dalších letech žít tak, jak žijeme teď? Nebo snad ještě hůř?
Akceptovat své limity, svůj věk a tím i svou konečnost, je opravdovým oříškem. Navíc, velmi záhy zjistíme, že podobné myšlenky není s kým sdílet. S kamarády ani partnery se o tom raději nebavíme. Tváříme se, spolu s ostatními, že TO neexistuje. Utíkáme před tím. Předstíráme, že ti druzí stárnou, usmíváme se nad roztomilým chování těch druhých starších. My přece takoví nejsme. My ne.
Jenže čím starší jsme, tím náročnější je před stárnoucí realitou utéct. Umírají nám rodiče. V přímém přenosu. Nevíme, co s tím. Nikdo vlastně neví, jak se o tom bavit. Co říct? Jak se chovat? V určitý moment nám začnou umírat i kamarádi. My sami začínáme cítit, že nám zdraví tu a tam dává najevo, že už nemá tu výdrž, jakou mělo dřív.
Ať už je okolní realita jakákoliv, dost často zůstáváme ve svých úvahách a obavách sami. Každý z nás na ně reaguje jinak. Někdy si podobné myšlenky zakážeme. Někdy se v nich začneme trošku topit.
Myslím si, že žádný člověk by neměl v podobných myšlenkách být sám. Naše limity, naše konečnost k nám patří. Jsou naší součástí. Každý z nás má právo čas od času si o podobných věcech popřemýšlet. Pokud nás ale podobné myšlenky začnou děsit, je na čase prozkoumat jejich příčinu. I k tomu může pomoci psychoterapie. I tímto tématem vás budeme rádi provázet.