Někdy se zkrátka nedaří. Máme pocit, že se všechno hroutí, všichni se proti nám spikli a nic nefunguje. Jsme pak naštvaní na celý svět a někdy máme tendenci svůj hněv vypustit na kohokoliv, kdo se náhodou mihne v naší blízkosti. Pokud je toho vzteku nějak moc a stává se nám, že nás ovládá, možná je na čase porozumět, jaká síla v nás doutná.
Nedávno se mi podařilo nabourat. No, nabourat. Při přejíždění tramvajových kolejí jsem špatně odhadla vzdálenost od obrubníku a prorazila dvě kola. Dokodrcala jsem do vedlejší ulice, auto nechala stát u chodníku a utíkala do obchodu, kde jsem měla sraz s kamarádkou. Ta, nic netuše, vybírala dárek pro manžela a živě diskutovala s prodavačkou.
„Hledáte něco konkrétního?“ volná slečna u přepážky hned zahájila útok, netušíc, že adrenalin mi ještě stále teče ušima.
Jediný pohled musel stačit k tomu, aby pochopila, v jaké jsem náladě. Ale slečna mne evidentně nevnímala a spustila: „Určitě si budete chtít udělat radost. Já vám ukážu…“
„Nic nechci,“ zasyčela jsem na ni a všechny tři se na mne lehce vyděšeně podívaly.
Vyšla jsem před obchod a zastavila teprve ve chvíli, kdy ke mne kamarádka doběhla a zeptala se, co blbnu.
Trvalo nějaký čas, než se mi podařilo získat zpět ztracenou rovnováhu. Nevynadat dispečerce v odtahovce poté, co jsem více než 40 minut visela na lince a čekala, než se mi někdo bude věnovat, abych se během deseti sekund dozvěděla, že se mi ozvou. Což dalších 20 minut nikdo neudělal. Když se konečně vše uklidnilo, místo odtahové služby mne přijel zachránit manžel, došla jsem zpět do obchodu. A oběma prodavačkám s omluvou vysvětlila situaci.
Rozpačitě na mne koukaly a teprve když pochopily, že to myslím upřímně, začaly se usmívat, ale do hovoru se pro jistotu nepouštěly.
Hněv je jednou z emocí, kterou všichni známe. Většina z nás velmi dobře. Ačkoliv spousta z nás slýchávala, že se nemáme vztekat, nějakým způsobem je tato emoce ve společnosti i mezi námi samotnými snáze akceptovatelná. Je přece jasné, že se vytočíme, když nám před nosem ujede autobus, mračící se prodavačka nám špatně naúčtuje nákup, auta v koleně před námi se pomalu rozjíždí a my díky tomu neprojedeme na zelenou, někdo se zasekne na eskalátorech a my nemůžeme projít, někdo do nás strčí, předběhne nás ve frontě, stále dokola nám opakuje, že nějaká banalita nejde, vykoupí nám před nosem poslední chlebíček v divadle – ačkoliv my naposledy snídali. Těch situací dnes a denně prožíváme spoustu.
Jenže jak se zachováme je věc druhá. Pokud nás vztek začne ovládat, přerůstá v agresi nebo ve výčitku – co jsme to zase provedli – něco není v pořádku.
Emoce nejsou dobré ni špatné. Emoce prostě jsou. Vztek je jednou z nich. Stejně jako strach, smutek nebo radost. Jenže vztek nás snad nejvíc nutí k akci. Někdy hodně razantní. Někdy nekontrolovatelné.
S každou emocí se dá pracovat. Být s ní kamarád. Jen musíme porozumět tomu, co ji vyvolává a někdy – komu vlastně patří. Na koho ten velký, všeobjímající vztek, vlastně chceme poslat. Porozumět tomu, proč někdy vztek v nás lehounce soptí a někdy máme pocit, že boucháme, jako vulkáno.
Pokud cítíme, že svým emocím vlastně nerozumíme, že nás tak říkajíc mají v hrsti, nebo dokonce, že vztek přerůstá v agresi, kterou potřebujeme proti někomu vypustit, je určitě dobré prozkoumat, co za tím vším je. I k tomu může pomoci psychoterapie. I v touto problematikou vás rádi provedeme.