Každý z nás někdy někomu ublížil. Ať už to bylo úmyslně či bez záměru, ten druhý byl z našeho chování nešťastný. Mohl nás vnímat jako někoho zlého. Přitom nás by ani ve snu nenapadlo, považovat se za zlé lidi.

Mezi Zlemzlem je totiž rozdíl. Když někomu ublížíme, většinou si to uvědomíme a omluvíme se.   Na své nevhodné chování si dáme příště pozor a žijeme dále.  Patříme zkrátka mezi normální smrtelníky, kteří dělají chyby. Pokud si ovšem své zlo nepřipustíme a namísto toho obviňujeme ostatní, začíná to být s námi vážné. Naplňujeme totiž jednu ze čtyř charakteristik zlých lidí.

Zlí lidé si svou zlobu nepřipouští

Americký psycholog M. Scott Peck se lidským zlem zabýval velkou část svého života.  Nezkoumal masové vrahy ani politické diktátory. Pracoval s běžnými lidmi, kteří na první pohled nebyli ničím odlišní od ostatních, krom toho, že byli nositeli zla.  Problém nespatřoval v tom, že tito lidé dělají občas zlé skutky, ale v tom, že si zcela odmítají připustit škodlivost svého konání. Nazývá je lidmi lži a věnuje jim stejnojmennou knihu. Podle Pecka jsou zlí lidé přesvědčeni o tom, že vše dělají správně a nelze jim nic vytknout. Na každého, kdo by se opovážil jim nabídnout kritiku, zaútočí. Obětují často druhé lidi, aby ochránili obraz vlastní dokonalosti.

 

Pro příklad ve své knize uvádí krátký rozhovor otce s šestiletým chlapcem:

Chlapec se ptá: „Tati, proč jsi řekl babičce, že je děvka?“

„Už jsem ti řekl, abys mi dal pokoj, “ rozkřičí se otec a pokračuje: „Počkej, já ti ukážu. Já ti dám, mluvit takhle sprostě. Umyju ti tu tvou nevymáchanou hubu mýdlem, to tě naučí držet hubu, když se tě nikdo na nic neptá.“ Vytáhne chlapce k umyvadlu a ve jménu řádné výchovy ho potrestá.

 

Protože se zlí lidé cítí často dokonalými a bez nejmenší chyby, nutně pak dochází k tomu, že veškeré vlastní chyby projektují na druhé. Protože musejí pracně popřít vlastní špatnost, považují za špatné ty ostatní. Zkrátka zlí lidé raději napadají druhé, než by museli čelit vlastním nedostatkům.  Přestože se u nich objevuje pocit viny, když někomu ublíží, dělají vše proto, aby mu unikli. A to za každou cenu. A tak výše zmíněný otec promítá svou verbální agresivitu vůči babičce do svého syna, kterého shledal drzým a dopustil se na něm násilí.

 

Děti a zlo

Nejčastějšími obětmi zla jsou totiž právě děti. Jsou nejslabšími členy rodiny, zcela závislí na svých rodičích. Copak se asi stane s dítětem, které vyrůstá v podobných podmínkách jako náš chlapec z ukázky. Buď se v pozdějším věku stane podobným svému otci, anebo si najde partnerku, která jej bude týrat podobným způsobem, jako jeho otec. V nejhorší variantě nevyvázne bez celoživotních psychických následků. Zlo je totiž velmi nakažlivé.

 

 

Další charakteristiky, podle kterých lze vystopovat zlo v lidech z vašeho okolí:

  • Obětují druhé lidi, často to dělají skrytě.
  • Jsou nadprůměrně netolerantní k jakékoli kritice, zároveň to dobře skrývají.
  • Záleží jim na vnějším dojmu, který činí na své okolí.
  • Umně zastírají nenávistné pocity a pomstychtivé pohnutky.
  • Touží po moci (ne nadarmo jich je tolik v politice).

 

Při této definici si vybavuji filmové role dozorců ve věznicích, nekompromisní jeptišky v dívčích kolejích či upjaté  rodiče svobodomyslných dětí. Ti všichni vykazují výše zmíněné rysy.

Peck označuje zlo za nemoc a volá po její léčbě. Čím? Dobrem, jak jinak. Zanechává ve své knize více otázek než odpovědí, přesto na nás apeluje: „…zlo můžeme zvládnout pouze tehdy, když na ně budeme působit láskou.“

 

Pozor na zlo v nás samotných

Varuje totiž, že čím více jsme ve styku se zlem, tím větší je pravděpodobnost, že i my budeme zlí. Buďme tedy ostražití ke zlu v našem okolí i v sobě samých. Tomu okolnímu se zkusme vymezit. Anebo v souladu s Peckovým doporučením, čelit mu dobrem.  To naše vnitřní zlo bedlivě zkoumejme a držme na uzdě. Hledejme příčiny, proč se někdy chováme tak, že jiným ubližujeme.

Dokud povedete vnitřní dialog se svým svědomím a budete hledat cesty k přiměřenému vyjadřování svých potřeb a postojů, můžete zůstat v klidu. Mezi zlé lidi nepatříte.