Komunikace by nám měla jít. Učíme se jí přeci od narození. Všichni se nějak domluvíme. A zároveň se všichni dostáváme do situací, kdy máme pocit, že jsem každý z jiné planety. My to něco přeci říkáme naprosto jasně. A ONI si to vykládají nějak úplně jinak. Co se stalo? Kde je chyba?
„Ty mne vůbec neposloucháš!“ jedna z vět, která v každém vztahu zazní alespoň jednou. No, ruku na srdce, většinou tedy vícekrát. Druhá strana se na nás naštvaně podívá a se slovy „Ale poslouchám“ zopakuje obsah naší zprávy. Většinou téměř správně. No a teď se v tom vyznejme. Zdánlivě oba mluvíme o tom samém, ale domluvit se nedovedeme.
Co se stalo?
Když mluvíme, vyprávíme příběh. Nějaké sdělení. Plné faktů, logických, občas i nelogických argumentů, poznatků a myšlenek. A druhá strana s námi vede dialog. O těchto faktech, argumentech, poznatcích a myšlenkách. Potud je vše správně.
Problém však nastává, že za naším příběhem je něco ukryto. Něco, co někdy ani my sami nevíme. Nebo, co neumíme, nechceme nebo se dokonce bojíme vyslovit. Jsou tam totiž ukryty naše emoce a potřeby.
Pojďme si takovou komunikaci ukázat na několika příkladech.
Představme si situaci, že přijdeme z práce a začneme vyprávět, jak nás šéf na poradě nepěkně sjel. Měli jsme sice připravené podklady, on nám ale řekl, že jsme měli mít grafy místo tabulek a navíc je chtěl do většího detailu. My bychom dali ruku do ohně za to, že nic takového při zadávání úkolu neříkal.
Co vyslovujeme? No přesně to, co je napsáno o pár řádků výše. Co slyší naše druhá, drahá, polovička? Přesně to, co je napsáno o pár řádků výše.
A jak na to reaguje naše polovička? Pravděpodobně se nás pokusí uchlácholit slovy, že se šéfy to je těžký, protože neví, co chtějí nebo že on (ona) taky má šéfa na dvě věci. Diskusi pak rychle utne a zeptá se, co bude k večeři. A my odcházíme s pocitem, že nám vlastně nikdo nerozumí, nebo že se o nás ten druhý moc nezajímá.
Za oním příběhem popsaným výše je totiž něco, co jsme neřekli. Pravděpodobně totiž cítíme vztek, že nás náš šéf nerespektuje a že nevidí a neocení úsilí, které jsme splnění úkolu věnovali. To je vlastně to, co jsme se snažili oním dlouhým příběhem říci. A reakce našeho partnera nás znovu-naštve. Místo pochopení a podpory nás odbyde poznámkou, že šéfové jsou na draka.
Jak by taková komunikace měla vypadat, aby nám druhý rozuměl? Co třeba zkusit toto:
„Dneska na poradě mne šéf vynadal za to, že používám tabulky místo grafu. Dám ruku do ohně za to, že nic takového nechtěl. Fakt mne to naštvalo. Přišlo mi, že naprosto ignoroval veškerou práci, kterou jsem tomu dal/a.“
A jako odpověď nám stačí jen troška empatie. „No, to chápu, že tě to naštvalo.“
Většinou podobná odpověď stačí, vztek z nás poměrně rychle vyprchá.
Možná si řeknete, že toto je celkem jednoduché. Pojďme na další příklad.
Co tedy dělat, když máme našlápnuto k hádce?
„Víš co to je, každý den vymýšlet, co budu vařit? Jasně, že nevíš, když nikdy nevaříš!“
Partner se začne bránit: „Jak NIKDY nevařím? V létě jsem griloval maso!“
„Griloval maso? Který jsem JÁ připravila a tys ho milostivě hodil na gril! A ještě k tomu vypil basu piv.“
„Tak si to zkus stát v tom parnu u grilu. Bez piva bych leknul.“
Dál už nemusíme popisovat, jak se komunikace vyvíjí, že? Nebudeme se zde snažit zjistit, kdo má pravdu z hlediska faktů. Pojďme se raději podívat, co může našimi sděleními skryto. A rovnou si celou komunikaci přehrajeme tak, jak by mohla probíhat, aniž bychom si s ní začali ubližovat.
„Vadí mi, že neustále musím vymýšlet, co vařit. Zabere mi to opravdu hodně času, vlastně mne to celkem rozčiluje a samotné vaření mne díky tomu přestává bavit. Moc bych si přála, abys mi pomohl vymýšlet, co mám připravovat k večeři.“
Jsme naštvaní, že děláme něco, co nás přestává bavit. Co nás stresuje. A vlastně vůbec nejde o vaření, nýbrž o vymýšlení jídla. Pokud jasně řekneme, co cítíme, co potřebujeme, máme větší šanci, že nám druhý porozumí a vyhoví. Jinak se totiž velmi rychle diskuse stočí směrem, kam vlastně vůbec nechceme.
Je možné takto komunikovat? Ano, je. Jen je třeba nebát se začít a mít trpělivost
Připadá vám podobná komunikace jako sci-fi? Přiznávám, že ze začátku nám může připadat divné říkat otevřeně to, co opravdu cítíme a vnímáme. Možná můžeme začít tím, že si podobné věty řekneme sami sobě. Možná zjistíme, jak je obtížné je vyjádřit srozumitelně i pro nás. Ale pokud my sami nevíme, co chceme, jak to můžeme chtít od našeho okolí ?
Zkuste si občas něco podobného říci pro sebe. A poté si představte, že danou věc řeknete nahlas. Pokud v tom nevidíte problém, máte vyhráno a uvidíte, že si s druhými začnete mnohem lépe rozumět.
Pokud vám ale připadá, že něco podobného nejde, zkuste se zamyslet nad tím, co tomu brání. A nad těmito zábranami se můžeme zamyslet zase někdy příště.
Další v rubrice vztahy →