Novoroční rozhovor s kolegou, terapeutem a sportovním psychologem Ondřejem Šauerem o tom, proč se nestal právníkem, proč vidí v terapii smysl a co mohou dělat ti, kteří zatím nemají odvahu si říct o pomoc, i když ji potřebují.
Ondro, pracuješ jako psychoterapeut v Plzni, dojíždíš zároveň do Prahy, stavíš dům a ještě děláš sportovního psychologa. Jak to všechno zvládáš?
Svým způsobem to takhle dělám celý život a uvědomuji si, že mi to úplně nevyhovuje. Chtěl bych se už v nejbližší budoucnosti věnovat pouze terapii a sportovní psychologii. Zároveň tento můj životní styl vypovídá něco o mě. Vždycky jsem dělal více aktivit najednou. Tuhle multidisciplinaritu jsem považoval za výhodu. Ale v posledních letech zjišťuju, že bych se chtěl věnovat méně věcem naplno.
Kromě psychologie jsi vystudoval také práva, která jsi ale pověsil na hřebík. Co tě k tomu vedlo?
Studium práv mě hodně bavilo. Představoval jsem si, že budu řešit kauzy, jako v amerických seriálech ze soudního prostředí. V praxi jsem ale brzy narazil. Seděl jsem sám deset hodin denně u počítače, četl stohy spisů a psal formální vyjádření. Rychle mi došlo, že kontakt s klientem nebo přítomnost u soudu je vlastně jenom malá část té práce, a to mě neuspokojovalo.
O něco později přišel zásadní moment. Bylo to v době, kdy už jsem procházel psychoterapeutickým výcvikem. Zjistil jsem, že když jdu za klientem do vazby, řešíme pět minut jeho odvolání a dalších padesát minut mu vlastně dělám terapii. Větší smysl pro mě měl podpůrný vztah k druhému člověku než právo samotné.
Během práce v advokacii jsi v sobě postupně objevil terapeuta.
Ano, hodně mi to pomohlo při rozhodování, jestli mám právo opustit. Došlo mi, že pro právo jsem se nenarodil. Mohl bych to dělat a živit se tím, ale nemyslím, že bych v té práci byl šťastný.
A když teď děláš terapii, jsi v tom šťastný? Byla to dobrá volba?
Určitě. Ta práce mi dává velký smysl. Ve chvíli, kdy se setkání s klientem opravdu povede, mám pocit, že se děje malý zázrak.
Co se musí stát, aby sis řekl, že se to povedlo?
Třeba když člověk při rozhovoru se mnou objeví, co za celý život neviděl a má z toho radost. Nebo když se spojí s emocemi, které v něm byly deset let schované a trápily ho a něco z nich si odžije, třeba i odpláče. Tak to jsou ty momenty, kdy cítím, že náš společný čas měl velkou hodnotu.
Stává se, že se v terapii i zasmějete?
Ano. Smích může být také vzájemným spojením mezi mnou a klientem, nejen bolest či smutek. Jak sama dobře víš, je to součástí terapeutického procesu. Klient, když se dotkne těžkých témat, si pak potřebuje trochu vydechnout. Nějak tu tíhu vyvážit. A smích je dobrým prostředkem. Záleží ale vždy na klientovi, zda je smíchu nakloněn. Rozhodně ho záměrně nerozesmávám.
Co kromě smysluplnosti ti práce terapeuta přináší?
Radost. A také pocit sounáležitosti s lidmi. Uvědomění, že všichni řešíme podobné věci a všichni jsme v jádru dobří. Aspoň mám ten pocit. Také si díky terapii uvědomuji, že by člověk nikdy neměl mít předsudky. Neměl by si myslet, že ví, jak to ten druhý zrovna má. Často jsou za chováním druhých příčiny, které nejsme schopni rozklíčovat.
A dělá tě ta práce otevřenějším člověkem?
Věřím, že ano. Je velmi důležité, abychom my terapeuti sami občas chodili do terapie a také do supervize. Myslím, že zrovna v naší profesi je důležité, aby kovářova kobyla nechodila bosa. Sám vidím, že skrze vlastní terapii dokážu lépe poznat, co prožívají mí klienti. Dokážu se jim lépe přiblížit.
Liší se něčím klienti v Praze a Plzni?
Ano, v Praze je terapie brána více jako běžná služba. Tak jako chodíte třeba do fitka, tak se můžete postarat o svou duši a zajít na terapii. Je to zkrátka psychohygiena. V Plzni přicházejí častěji klienti, kteří jsou již ve velké krizi. Až kritická situace je přivede ke mně.
Jak dlouho v průměru tvoje terapie s klienty trvají?
Pokud se klienti chtějí dostat ke svým niterním záležitostem a hlubokým emocím, tak to může být rok i více. Víš sama, že za pět sezení člověk nevyřeší dětství, které trvalo patnáct let. Ne, že bychom museli nevyhnutelně bádat pouze v minulosti. Nicméně životní zkušenosti se mohou podílet na potížích, které máme v současnosti, a tak se jim nedá úplně vyhnout. A to trvá. Pokrok v terapii je velmi často přímo úměrný času, který v terapii strávíme.
A nejkratší a přesto efektivní terapie, která pomohla, ale netrvala roky?
Tak čtyři měsíce. Velmi záleží na klientovi, každý má své tempo.
Tvojí další profesní specializací je sportovní psychologie. Kteří lidé v dnešní době využívají služby sportovního psychologa?
První kategorií jsou talentovaní sportovci. Během tréninku podávají skvělé výkony, pak přijdou na závody a selhávají. Logicky se tedy blok hledá v psychice. Další kategorii tvoří lidé, kteří dosahují dobrých výsledků na tréninku i na soutěžích. Ve sportovní psychologii vidí další možnost zlepšení a růstu. Tito sportovci si hlídají výživu, chodí na fyzioterapii, umí regenerovat, kvalitně trénují, mají dobré vybavení (kopačky, plavky, pušky). Často dospějí k tomu, že mohou svůj potenciál využít ještě lépe, budou-li pracovat na své psychice.
Pak jsou tu malé děti, které se připravují na profesionální kariéru. A nakonec jsou to sportovci na konci kariéry, kteří už dosáhli úspěchu. Ukončení kariéry je pro ně fatální změna. Potřebují se rozkoukat v životě bez vrcholového sportu. Aby nesklouzli k alkoholu nebo drogám, neobejdou se bez hledání nového smyslu života, který je bude naplňovat. Je velmi náročné, když v 35 letech, kdy v jiných profesích lidé teprve směřují na vrchol, ve sportu se často končí. Doposud se sportu věnovali osm hodin denně a najednou je tam prázdno.
Ty tomu rozumíš, protože jsi sám dříve profesionálně sportoval, že?
Ano, dělal jsem atletiku. Věnoval jsem tomu veškerý čas, kromě školy. Bylo to pro mě hodně důležité.
Proč jsi vlastně s vrcholovým sportem skončil?
Já jsem byl velký dříč, ale vybral jsem si bohužel sport, který je velmi závislý na talentu. Atletika je neúprosná. Buď jsi rychlá, nebo nejsi. Můžeš se posunout o nějaká procenta, ale talent nenadřeš. Bylo mi dvacet a zjistil jsem, že mistr světa ze mě nebude. Tak jsem se vrhl do studia a vystudoval jsem místo toho tři vysoké školy. Zjistil jsem, že pro studium mám vlastně větší talent, než pro sport.
Ale věřím, že to bylo pro tebe těžké, rozloučit s vrcholovým sportem.
To ano. Měl jsem velký sen jet na Olympiádu a postupně jsem zjistil, že to není reálné. A to mě mrzelo.
O to víc věřím, že můžeš podpořit své klienty, když jsi to prožil.
Určitě, a současně je to pro mě i velká motivace. Třeba na Olympiádu jednou pojedu v roli sportovního psychologa.
Když si tedy představím, že k tobě přijde klient, třeba ten, kterému to jde na tréninku a ne na závodech. Tak co s nim děláš?
Je více cest, které se propojují. Jedna cesta je terapeutická. Klient má třeba talent, ale neumí ho prodat. Často to souvisí s nízkým sebevědomím, a na tom se dá terapeuticky pracovat.
Pak je tu oblast zvyšování potenciálu mozku. Jsou určitá kognitivní cvičení, která dokážou rozvíjet mozkové spoje pro lepší koncentraci či koordinaci. Provádí se také dechová cvičení a autogenní trénink. Tyto oblasti jsou velmi odlišné, ale mohou se prolínat.
Jak si takové cvičení na rozvoj mozku mám představit?
Klient například musí něco kreslit na papír a u toho reagovat na moje otázky. Tedy propojujeme řečová centra s koordinací těla, třeba ruky.
To mi připomíná cvičení pro děti ze speciální pedagogiky. Každý den pár minut takto cvičím se synem. Trénujeme násobilku a přitom dělá cviky. Učí se lépe soustředit, i když je rušen zvenku.
Ano, je to velmi podobné. Vedle toho je důležitý autogenní trénink, kde trénujeme schopnost vizualizace. Třeba, když se podíváš na sjezdové lyžování, lyžař v rozcvičovací zóně zavře oči a v duchu si projíždí trať. Vizualizuje si ji. Když si přesně dokáže představit, jak který pohyb udělá, dokáže to pak v realitě zvládnout rychleji.
Co tě baví víc, psychoterapie nebo sportovní psychologie?
Sportovní psychologie je pestřejší za předpokladu, že je klient otevřený právě pracovat i na terapeutických tématech. Pokud je jeho postoj ve stylu, tady mě máte, a dělejte se mnou něco, tak to moc nefunguje. Terapie je zase práce v hloubi duše, není zaměřená na výkon, ale spíše na porozumění sobě. Baví mě tedy oboje, ta diverzita.
Je po Vánocích, co jsi dostal pod stromeček?
Pohodu. A taky běžky, ty jsem si moc přál. Chci se vrátit více ke sportu. Při stavbě domu sice podávám velké sportovní výkony 🙂 , ale to není ono. Rád bych se zase potápěl, jezdil víc na kole.
Je začátek nového roku, kdy si lidé dávají nová předsevzetí. Měl bys nějaký vzkaz pro lidi, kteří mají trable, ale zároveň mají obavy vyhledat někoho, kdo by jim pomohl?
Vím, že to není jednoduché někoho oslovit. Chce to velkou odvahu. Ale vlastně nemáte co ztratit. Maximálně obětujete hodinu svého času a nějaký finanční obnos. My PCA terapeuti (terapie zaměřené na člověka) vás nebudeme při prvním sekání tlačit někam, kde to pro vás nebude komfortní. První setkání může být i poslední. Můžete si to přijít jen vyzkoušet.
Díky za rozhovor. Přeju Tobě i nám ostatním v Tavii, klientům i terapeutům, ať se nám daří využívat náš letošní čas v souladu s našimi přáními a potřebami.