Někdy nás přirozená asertivita našich dětí dovede dokonale uzemnit. Víme, že pokud bez sebemenší známky strachu zvládnou vzdorovat našemu stresu a jasně si vymezit své hranice, rostou z nich zdravě sebevědomí jedinci. Víme ale také, že občas, při opakování této pravdy, musíme tzv. počítat do deseti.

Běžná situace. Procházím kolem synova pokoje a oči zachytí napěchovaný odpadkový koš, špinavé prádlo povalující se na posteli a sbírku oblebtaných skleniček, které již dva dny marně hledám v kuchyni.

„Měl by sis tu uklidit,“ pronesu rázně a při podrobnějším ohledání místa mé napětí a tep stoupá.
Syn se na mne udiveně podívá a prohlásí zcela klidným hlasem: „Já tento pokoj považuji za uklizený.“ Otočí se zpět směrem k monitoru počítače a pokračuje v hraní. Chvíli mrkám, počítám asi tak do sto padesáti a poté opouštím pole. Pokud se nechci ponižovat vyhrožováním a argumentací na téma jeho pokoj versus náš dům, nemám jinou možnost. Objektivně a s odstupem totiž uznávám, že nepořádek nebyl nijak dramatický.

Asertivita a naše osobní hranice

Synova věta je učebnicovým příkladem toho, co je asertivita. Zcela autenticky, upřímně, sebevědomě, s vědomím všech důsledků vyjádřil své pocity. Vymezil své hranice.

Jenže právě vymezení hranic je to, co v nás tak často vyvolává napětí, úzkost, někdy i strach. Nebudu vypadat jako sobec, když řeknu, že něco nějak chci nebo cítím? Co si o mne ostatní pomyslí? Neublížím tím někomu? Jistě, tyto otázky jsou na místě. Většina z nás zažila situaci, kdy jsme zcela bezelstně okomentovali něčí kuchařský výtvor, nový účes nebo nové auto a několik následných měsíců jsme vysvětlovali, že jsme to TAKHLE nemysleli.

A pak je tu druhá strana mince. Když říkáme, že něco chceme nebo potřebujeme, téměř vždy očekáváme, že druhá strana nám s nadšením a úsměvem na tváři vyhoví. Protože pokud nevyhoví, tak je to přece bezohledné, že? A konflikt je na světě. Kolik hádek a přetahování denně vznikne v podstatě z ničeho. Kolik vzteku, skryté agrese a ošklivých slov v tu chvíli létá vzduchem asi nikdo z nás nechce počítat.

Stres z nenaplněných očekávání

Co s tím? Můžeme něco změnit? Určitě, jen to chce trošku trpělivosti a několik výletů do svého nitra. Prvním a možná tím nejtěžším krokem je: dovolit si uvěřit tomu, že já i ten druhý má právo na stejnou dávku respektu. Obrazně řečeno, každý jsme strážcem svého hradu. Ale jen a pouze toho svého hradu. Ne toho partnerova.

Když si dovolíme na sebe i druhé dívat se stejným respektem, může se nám podařit postupně odbourávat stres z nenaplněných očekávání nebo strach z toho, co na vyjádření našich přání řekne okolí.

Zkusme najít něco malého, něco bezpečného. Pro někoho to může být to, že se cestou z práce na chvíli zastaví a nebude nic dělat, pro někoho to může být to, že neudělá večeři a nechá na zbytku rodiny, ať si v lednici každý něco najde, pro někoho to může být to, že odmítne jít do kina na film, který opravdu vidět nechce a nechá partnera ať na něj jde se svým kamarádem. Je naprosto v pořádku, že každý z nás má míru toho, co se bojí navrhnout nebo zamítnout, jinde.

Možná po takovémto kroku budeme mít pocit svobody. Možná se po takovémto kroku budeme chtít ujistit, že to pro naše okolí je v pořádku. Když se nám podaří o těchto svých pocitech přemýšlet a třeba i mluvit, zjistíme, že mnohem více rozumíme tomu, čeho se bojíme. A možná to bude ten klíč, který nám pomůže naše strachy překonat.