O víkendu se mi ozvala kamarádka. Přečetla si článek (Já tento pokoj považuji za uklizený) a prý se mnou potřebuje polemizovat. Naše polemizování přineslo další zamyšlení a tento článek. Řekněme dovětek toho prvního. Její návrh, jak by danou situaci řešila, asertivní nebyl. Měla ale pravdu v tom, že za pojmem asertivita se skrývá veliké téma zodpovědnosti. Téma, které v tom prvním článku nebylo dostatečně zdůrazněno.
Vrátím se k oné situaci. Syn měl v pokoji pár poházených věcí. Já, ve své uklízecí náladě, doslova slídila po každém smítku a měla ohromnou potřebu teď hned a okamžitě všechno srovnat.
Na můj výpad reagoval asertivní větou: Já tento pokoj považuji za uklizený. S plným vědomím toho, že mohu začít soptit, chrlit hromy i blesky a argumentovat. I přesto se rozhodl vymezit hranice a vyjádřit svůj postoj.
Asertivita není o tom, že řekneme svůj názor bez ohledu na druhé. Stejný respekt, jaký dáváme sobě, bychom měli být schopni dát i druhým. Nikdo jiný, než my sami, nejsme zodpovědní za naše chování.
Jenže člověk je tvor nenapravitelně společenský. Potřebujeme druhé, potřebujeme někam patřit, potřebujeme, aby nás druzí měli rádi. Právě tato potřeba hraje velkou roli v nastavování našich hranic.
Hranice?
Jak poznat, kde naše h
ranice jsou? Představme si následující situaci. Máte se potkat s blízkou kamarádkou nebo kamarádem. Oba jedete z různých koutů republiky, hromadnou dopravou. Vy můžete přijet v každou celou, kamarádka v půl. Jak se rozhodnete? Přijede o půl hodiny dříve, aby nečekala nebo o půl hodiny později a necháte ji čekat? Nebo necháte rozhodnutí na kamarádce?
Žádné z řešení není špatně, jen je dobré se zamyslet, jak na tom jsme. Zda jsme častěji ti pomyslně čekající nebo ti, co nechávají čekat. Nebo ti, kdo nechávají zodpovědnost na druhých. Obdobných situací totiž každý den zažíváme spoustu. U většiny nás ani nenapadne, že se jedná o tento model a svou roli přejímáme zcela automaticky.
S každým vyjádřením názoru, pokaždé, když něco uděláme v interakci s jinými, musíme volit. Mezi našimi zájmy a zájmy těch druhých. Není to vůbec jednoduchá volba.
Inventura našich voleb
Je dobré čas od času udělat inventuru svých voleb a říci si, zda jsme spokojení s jejím výsledkem. Pokud často necháváme čekat, pak je na místě otázka – co nám brání dát prostor i druhým? Je v tom obava? Nějaká potřeba něco dokázat či ukázat? Může za tím být spousta předsudků, křivd, nepravd či mýtů.
Pokud ale zjistíme, že jsme velmi často ti čekající, ti, co neříkají ne, aby neublížili, je vhodné se podívat, jaké pocity nás brzdí. Dost často nás svazuje strach – jak se mám rozhodnout, kdy a komu říci NE? Navíc převzít zodpovědnost za to, že se druhé straně naše NE nemusí líbit, že se třeba bude zlobit, není příjemné. Může to vyvolat stres. V racionálním světě nám určitě přijde logické, že nebudeme dělat něco, co je proti nám, našim hodnotám, našemu přesvědčení jen proto, aby se daný člověk na nás nezlobil. Ale kolikrát to uděláme?
Pokud chceme najít cestu sami k sobě, ke své sebehodnotě a také k tomu, co nás baví a motivuje, je třeba spoustu těchto strachů, obav či křivd překonat. A přijmout, že některým lidem přitom tzv. šlápneme na kuří oko.